In love with you again [Harry Styles]

5.

Moc dobře se mi neusínalo, ale na konec se to podařilo. Zdály se mi divné sny a ráno jsem si připadala, jako bych ani nespala.

Po cestě do školy mi poslal Niall zprávu že někam odjíždějí. Jo to bude chvíle klidu. Ale hned na to mi přišla další, že Harry si s sebou bere tu tanečnici a jestli já nechci jet s ním. Odmítla jsem. Přemlouval mě strašně dlouho. Už jsem seděla v hale a učitel vysvětloval jedno veledůležité dílo od Jamese Joyceho. Mobil jsem ale měla na tichém profilu a polovina dalších studentů ho tam neposlouchalo.

'Mám školu, nemůžu jen tak vynechat. Pak mě vyhodí a já se vrátím domů.'

Naťukala jsem rychle na klávesnici. Klikla jsem na odeslat a zase si zapsala pár zápisků. Mezitím jsme se stihli dostat k Proustovi a jeho "hledání ztraceného času". Vskutku zajímavé, ty knihy asi stejně nikdy nepřečtu. Lavice znovu zabrněla.

 

´Dva dny! Nemáš přednášky každý den!!!! ´pobavily mě ty vykřičníky. Vážně si dal záležet.

'Rozmyslím si to.'

 

Povzdychla jsem si a mobil odložila do kapsy. Bylo mi jasné, že napíšu ne. Udělám to ale až těsně před tím, než budou odjíždět, aspoň nebude dál přemlouvat. Dva dny vedle Harryho by bylo utrpení.

Přednáška končila a ani jeden z nás už nezvládal držet pozornost. Byla jsem šťastná, že jsem tam neusnula. To by byla vážně ostuda, i když ani to některým nebránilo.

Měla jsem pak ještě jednu hodinu. Venku se opět schylovalo k dešti, tak jsem to vzala hopem a stavila se ještě pro latté. Po cestě domů jsem mu odepsala, ať se mnou nepočítá… jsem to ale mrška.

'Prosííííím :( ' napsal okamžitě.

´Zachovej se jako kámoš a pochop, že dva dny v jeho blízkosti nevydržím. ´ odepsala jsem hopem.

'Můžeme ho donutit žárlit.'

Byla to lákavá nabídka, ale nemohla jsem přijmout.

´Někdy jindy, Nialle. Užij si to tam a dej mi vědět, až se vrátíš. Třeba tvojí nabídky využiju pak. ´

přidala jsem k tomu smějícího smajlíka. Pak už jsme se rozloučili a já s prvními kapkami deště došla domů. Klíče byly pod podložkou, takže Alex buď spí, nebo je na brigádě. Lednice zela prázdnotou, tak jsem si objednala pizzu na donášku. Celý večer jsem trávila sledováním televize a ládováním se. Další dny se vlekly a byly nudné. Ozval se Niall, ale měl toho hodně.

Po dalším týdnu jsem si našla konečně nějakou kamarádku, se kterou jsme občas zašly do centra na kafčo.

***

Byla jsem sama doma, Alex na brigádě a lednice konečně přetékala jídlem. Užívala jsem si to. Volala jsem si s mámou a pak zase koukala na televizi, když se najednou celá země zatřásla. Nejdřív jsem si myslela, že je v Londýně zemětřesení. Všechen můj myšlenkový pochod ale rázem skončil. Jedna rána do hlavy mě uspala.

Vzbudilo mě až ostré světlo. Ležela jsem na něčem, co se hýbalo a občas to poskočilo. Pokusila jsem se zvednout, ale popruhy mě nutily zůstat ve stejné pozici.

"Slečno, jste vzhůru?" mluvil cizí hlas. Pohledem jsem přelétla okolí.

"Doufám, že ne," vydechla jsem ochraptěle. Nakládali mě do sanitky. Chtěla jsem zůstat při vědomí, ale byla jsem moc slabá a navíc mi dávali infúzi s nějakými léky. Dostala jsem se do sladké nevědomosti, ve které mě nic nebolelo.