In love with you again [Harry Styles]

13. The End

Harry

"Jdu za Kate," oznámil jsem ostatním, ale v zápalu boje kdo koho dřív utopí mě ani neslyšeli. Nelíbilo se mi, že je s Niallem už tak dlouho sama. Věřím klukům, jsou jako mí bráchové, ale když se něco týká Katie, neznám bratra. Výtah jel jak naschvál hrozně pomalu. Nebo se mi to aspoň zdálo. Trvalo to, než se konečně ozvalo známé cinknutí a dveře se otevřely. Procházel jsem chodbou, šíleně zaměstnaný bílým krémovým a velmi nepraktickým kobercem, když jsem uslyšel dusot a hned na to do mě narazil Niall. Div jsem na něj rozčileně nezavrčel. Vypadal docela vyděšeně.

"Co tak lítáš?" zamračil jsem se.

"Já to… Kate, ona ně-co... " koktal a byl nějaký uřícený. Upřímně jsem vůbec nechápala, co to žbleptá.

"Hádali jsme se já ji to no a jí se udělalo zle a teď tam to no… sedí." soukal to ze sebe jako z chlupaté deky. "A to jsi jen tak odešel a nechal jí tam? Uhni," strčil jsem do něj, aby mi uhnul. Chtěl jsem nahmatat mobil, ale měl jsem jen plavky. Rychle jsem vběhl do místnosti. Seděla u postele.

"Co je, co je ti?" rychle jsem si k ní klekl.

"Zabylo mi zle, musíš někoho zavolat." říkala to sice klidným hlasem, ale všiml jsem si, jak se jí třepaly ruce. Honem jsem zvedl hotelový telefon a zavolal na recepci. "Na to se vykašli, musíme do nemocnice." Začala se pomalu zvedat, ale pak se zase svalila do sedu a obličej zkroutila do bolestné grimasy. "Kde tě to bolí?" pomohl jsem jí, ale na nohou se neudržela. Recepční už volala záchranku, měli by tu za pár minut být - doufám. Neurčitě si ukázala na břicho. Došlo mi, že to asi není dobré znamení, jenže na dítěti mi teď nezáleželo. Šlo mi o ni a o to, že ji to bolí.

"Už tu jedou, pomůžu ti k výtahu, chyť se mě."

Co se stalo, to teď taky nebylo mojí prioritou. Vyzpovídat jí můžu, až bude v pořádku. Snažil jsem se nepanikařit, ale copak to šlo, když ji nakládali do sanitky a já ani pořádně nevěděl, co s ní je. Jet jsem s nimi nemohl, potřeboval jsem se alespoň převléknout. V našem apartmánu se už shromáždili všichni. Neodpovídal jsem na žádné otázky, sám jsem vlastně nic nevěděl, a pobalil jí nejdůležitější věci. "Prostě je v nemocnici, jdu tam." pobíhal jsem kolem. Doufal jsem, že chytím nějaké taxi.

"Pojedu taky." Niall mi byl v patách. Něco bych mu řekl, ale všechno ostatní se zdálo jako zbytečnost. Dokázal jsem myslet jen na Katie a její bolestivý výraz, když jí nakládali do sanitky. Vyběhnul jsem ven a mával na všechny žluté taxíky okolo, dokud jeden nezastavil. Rychle jsem do něj nastoupil, po mně i Niall. Nadiktoval jsem adresu nemocnice a celý nedočkavý jsem čekal, až tam dorazíme. "Řekneš mi, co se stalo?" využil jsem chvíle. Když jsem k němu stočil pohled, sledoval upřeně své tenisky.

"Raději až později." pípnul. Na to jsem já jen pokrčil rameny. Zjistíme, co se děje a pak to z něj vypáčím, ať se mu to líbí nebo ne. Konečně zastavil u nemocnice. Vyběhl jsem z auta s taškou a placení nechal na Niallovi. Ohlásil jsem se na recepci a za chvíli za mnou přišel chlápek v bílém plášti - doktor.

"Správně bych vás neměl informovat o jejím stavu, nejste z rodiny." prohlídnul si nás oba. "Já jsem její přítel, rodinu má v Evropě, tak mluvte, co s ní je," řekl jsem podrážděně. Povzdychnul si a promnul složku v ruce. "Tak?" Pomalu, ale jistě jsem ztrácel trpělivost. Je to moje přítelkyně a čeká moje dítě, mám právo vědět, co s nimi je! "Slečna v druhém měsíci těhotenství, přivezena s akutními bolestmi v podbřišku." četl, co bylo nejspíš na papíře. "Jo, to všechno víme," zamumlal jsem pro sebe. "Po zavolání jsme chystali operační sál, ale bohužel to sanitka nestihla v čas. Slečna je v pořádku, ale po cestě potratila."