In love with you again [Harry Styles]

6.

Vykulila jsem oči a zůstala strnule sedět.

"Bál jsem se o tebe," šeptl.

Řekl to tak hezky, že jsem ho taky objala. Bylo mi v tu chvíli tak krásně, když jsem ucítila jeho příjemnou voňavku. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a téměř zavrněla, když mě pohladil po vlasech. Na krku mě šimraly jeho kudrliny a taky jeho dech. Kdyby to tak šlo a on by mě už nikdy nemusel pustit.

Po chvíli se bohužel odtáhl. Posadil se na postel vedle mé nohy v sádře a pohledem ji sjel.

"Bolí?" zeptal se. Na to jsem jen zavrtěla hlavou.

"Dá se to přežít, víc mě děsí ty ostatní věci." přiznala jsem. Noha byla teď to poslední.

"Tvoje mamka se zmínila, že máte úplně všechny věci v háji." Řekl lítostivě.

"Včetně dokladů, skript do školy a jiných věcí, které nemají ani tak majetkovou cenu jako spíš osobní. Ale když mi říkala, jak to tam vypadalo, můžu být ráda, že mám špatnou jen tu nohu." rozmluvila jsem se. Chtěla jsem mluvit o různých věcech jen ne o tom, o čem bychom měli.

"No, než se dáš dohromady, zůstaneš u nás," podíval se do země.

Pokrčila jsem rameny a začala nervózně žmoulat kus peřiny. Teď nebo nikdy, musíme si to jednou pro vždy vyříkat, když se budeme tak často potkávat u nich doma.

"Neozvala jsem se ti, protože by se pro nás stejně nic nezměnilo. Nechtěla jsem se trápit." řekla jsem po delší době. Povzdychl si a vstal.

"Počkej, teď nechoď pryč. Já si to chci vyříkat!" vyhrkla jsem. Zastavil se u dveří. "Já se o tom nechci bavit," řekl tvrdě. "Ale já jo!" začala jsem se sápat z postele, když bral za kliku. Teď prostě neodejde, i kdybych sebou měla prásknout na zem. Vím moc dobře, znovu už nebudu mít odvahu, abych o tom začala.

"Prosím tě lehni si," nechal dveře zavřené.

"Ne dokud se mnou nezačneš mluvit." přidržela jsem se postele a postavila se. Upřímně mě to stálo docela dost sil.

Přiskočil ke mně, aby mě podepřel.

"Nechci se o tom bavit, protože už není o čem. Zapomněl jsem, přesně jak jsi chtěla."

Pohled jsem zabodla někam do jeho ramena. Z jeho úst to znělo hrozně.
"Mrzí mě to, ale byla to jediná možnost, jak se pohnout dál." polkla jsem a očima jsem začala zkoumat ty jeho. Dnes byly tmavším a do zelené se vléval kousek hnědé. Byly starostlivé, ale rozhodně ne přátelské.

"Jdi pryč," rozhodla jsem se nakonec. Odstrčila jsem ho a pak zavrávorala. S hlukotem jsem dopadla na postel snažíc se udržet vážnou tvář. Nechtěla jsem brečet před ním. To by bylo až moc ponižující. Už nezáleží na tom, jaký byl předtím, teď je takový, jaký je.

Podepřela jsem se na loktech a nohu ztěžka vyhoupla na postel.

Doopravdy odešel. Ještě víc mě to utvrdilo v jeho slovech. Dobré na tom bylo, že jsem se mohla aspoň v klidu rozbrečet.

Zbytek toho dne už stál za nic. Další dny jsem se připravovala na propuštění. Niall mi sehnal mobil a taky ve volném čase posháněl pár knih do školy, které jsem sepsala na papír.

Po jedné straně jsem se těšila, až odtud vypadnu a po druhé jsem se toho děsila. Dokud ten den nenastal.

Přijel pro mě Alex s Niallem a oba mi pomohli do auta. Taška s věcmi už byla dávno u nich, odtud jsem si pobrala jen to něco málo.