In love with you again [Harry Styles]

11.

Všichni byli ticho, pohledy upřené na mě. "Tohle nemá cenu, odcházím," začala jsem se zvedat. "Ne, ještě se to nevyřešilo." zavrčel Paul, už značně rozčílený. Povzdychla jsem si. To snad není pravda.

"Fajn." odkašlala jsem si.

"Já nejsem připravená mít dítě." odmlčela jsem se a sjela je všechny pohledem.

"Stejně tak ale nejsem připravená ho zabít. Prostě… příčí se to všemu!" rozhodila jsem rukama.

"Jestli je opravdu takový problém, co na to budou říkat vaši fanoušci, tak mám návrh." zabodla jsem pohled do Paula.

"Odjedu domů a nikdo se to nedozví. Vy budete žít, já budu žít a to dítě taky. Už se prostě nebudeme vůbec vídat." polkla jsem. Neříkalo se mi to lehce.

"to bys vážně udělala?" manažer přimhouřil oči.

"Ano, třeba mu někdy, až budu starší, najdu plnohodnotného otce a ne popstar."

Harryho stisk zesílil ještě víc. A to jsem si myslela, že už to víc nejde. "Drtíš mi ruku." sykla jsem. Nelíbí se mu to? Má něco říct, teď má možnost. "To nepřipadá v úvahu!" sykl. "J-já to neudělám. Nepůjdu na potrat, takže…" odmlčela jsem se. Konečně jsem nabrala trochu jistoty. Vím jistě, že ho nezabiju, prostě to neudělám. "A já s tím souhlasím," přisadil si. Pousmála jsem se. Konečně jsem se od něj dočkala nějaké reakce.

"V čem je problém? Ani to neucítíš." svíral Paul sklenici.

"Doktor mi řekl, že miniinterrupce už udělat nejde." zatahala jsem se za vlasy. Asi i tohle je ten důvod, proč to neudělám. Nepůjdu pod nůž a do narkózy. "Tak ty," otočil se na Harryho. "Copak nemáš rozum?!"

"Já mám rozum." zavrčel naštvaně.

"Tak proč si ničíš život?" ozvalo se stejně naštvaně.

"A vůbec, nechceš jít na potrat? Fajn, tak odjeď." ukázal na mě. Cuklo to se mnou. Navrhla jsem to a ano, jsem schopná to udělat. Po tak dlouhé době, co jsem strávila s Harrym, nedovedu si představit, že už se neuvidíme. Někdy si říkám, jak též cítí on. Je stejně zamilovaný jako já? Jenže mně stačí jeho jediný úsměv a "miluji tě", které vyjde z jeho úst, a vím, že ano. Vím, že jsme v tom spolu. Harryho ruka už mě ani neobjímala a znovu nastalo to otravné ticho. Fajn, tak já půjdu. Postavila jsem se.

"Jestli je to vaše přání, pak to asi vážně bude nejlepší." promnula jsem si oči. Že se mi chtělo plakat? Šíleně!

"Já tě nenechám nikam jít." postavil se taky.

"Mně je to všechno jedno. Jestli vy…." ukázal naproti.

"To tak chcete, tak si tour jeďte beze mě."

Zírala jsem na něj, jako by byl blázen. To by kvůli mně udělal? "Kariéra je důležitá, jenže tady teď přece nejde o ni. Jde o nás." vzal mou ruku do své dlaně.

"Tohle je naše rozhodnutí. Katie a moje. Já to taky tak chci, a jestli vám na tom vůbec nezáleží, tak jsem se ve vás všech strašně zklamal."

"Jdeme k tobě?" povzbudivě mě chytl za ruku. Pokrčila jsem rameny a stiskla jeho ruku.

"A vy se vzpamatujte." zaskřípal zuby a vedl mě ven. "Neblázni, tohle udělat nemůžeš." Snažila jsem se ho přivést k rozumu. "Já můžu udělat, co chci." pomáhal mi obléct si mikinu. Venku už byla tma a chladno, když jsme vyšli ven.

"Projdeme se." ruce mi dal na ramena a pomalu vykročil do noci. "Harry já…" zadrkotala jsem zuby, jaká do mě šla zima. "Tohle jsem vážně nechtěla," pomalu na mě doléhaly výčitky. Vždyť mu to zničí život! "Ne ty za to nemůžeš. Já to cítím stejně." více mě zmáčknul u sebe.