The boy who lives on the street [cz]

1.Díl

Louis'POV

Ten neznámý kluk tam jen stál a němě mě pozoroval. Oči měl do široka rozevřené. I přes to, že byly vyplněny strachem, mě dočista omámily.

,,C-co tu děláš?"

Zeptal se mě. Snažil se mluvit sebejistě, ale když se jeho hlas v půlce zlomil, poznal jsem, jak slabý je. Vždyť on stěží řekne jednu větu! Jeho zdravotní stav mě opravdu děsil.

,,Chci ti pomoct."

Mluvil jsem k němu jemně a stále ho po očku pozoroval. Oči měl teď ještě rozšířenější.

,,Ne... ne... nikdo mi nechce pomáhat."

Bylo na něm vidět, jak zmatený je.  Zběsile třásl hlavou, aby podtrhl slůvko ne.

Postoupil jsem o nepatrný krůček k němu a hlavu naklonil lehce na stranu. Rty se mi skroutily do malého úsměvu.

,,Ale já chci, dobře? Nemůžu tě tady přece takhle nechat, ještě ke všemu v takové mrazivé zimě!"

,,Ne... Odejdi! Ty mi nechceš pomoct! Nikdo mi nechce pomoct!"

Zoufale si to pošeptal. Spíše pro sebe, než pro mě, ale i tak jsem to dost zřetelně slyšel. Zdálo se mi, že tomu sám nechce věřit, že si to nechce ani zdaleka připustit.

Cítil jsem se tak nějak zvláštně, možná že i tak nějak omluvně. Jako bych mohl za to, že tu je. Vypadal jako někdo strašně zranitelný, ale přitom tak odvážný a silný.

Posadil jsem se na promrzlou lavičku vedle něj. Nevěřícně se na mě koukal. Nenápadně se ode mně odsunul. Vypadal, že se mě bojí. Jaké překvapení Louisi!

Taky bych se bál, kdyby si za mnou přisedl potetovaný kluk uprostřed noci na opuštěném vlakovém nádraží, kde se to samými podivíny jenom hemží. Ano a skrz tohle místo já chodím přiopilý domů. Celé mé tělo je pokryto tetováními a piercingi. Potetované mám břicho, paže i záda. Ret mám ozdobený stříbrným kroužkem, který mi taky zdobí obočí. Ale není to tak, že bych měl jimi zohavený obličej, to v žádném případě! I přes to se mě hodně lidí bojí.  Mají tendenci mě házet do jednoho pytle s feťáky, sypači a závisláky. Ale takový já nejsem. Jen co mě vidí, chtějí se ode mně držet dál, nechtějí sedět vedle mně v metru, nebo sdílet stejný box při obědě, ale co mi je po tom? Takhle aspoň vidím, komu na mě opravdu záleží, kdo je opravdový přítel a kdo si na něj jenom hraje. A to je pro mě důležité.

Nemohl jsem si nevšimnout, jak se třásl. Buď to bylo tím, že tu byla opravdu pořádná zima a nebo tím, že se mě bál, což si teda nemyslím.

,,Hey ..." zamumlal jsem potichu.

,,Nechci ti ublížit. Nejsem zlý." No možná to byla malilinkatá lež, protože když mi rupnou nervy, tak se neznám, ale jinak jsem opravdu normální slušný člověk. Nic mi na to neřekl, jen se díval tupě do země a strnule seděl se sklopenou hlavou. Svým pohledem snad propaloval díru do kalhot. Kolena si objal rukama. Třásl se jako šílený.

,,Hej, hej... Nechci ti ublížit! Chci ti jen pomoct jo? Prosím, řekni něco."

Když mi ani pohled nevěnoval, stoupl si před něj a zkusil to znovu.

,,Poslouchej mě prosím. Nechci ti ublížit. Chci ti jen pomoct, ale to se nestane, jestli tady budeš němě sedět. Pojď se mnou."

Poprvé, co jsem k němu mluvil, se na mě podíval. Povzbudivě jsem se na něj usmál.

,,Jak se jmenuješ?"

Sklopil pohled ke svým roztrhaným teniskám.

,,H-harry..."

Přátelsky jsem se na něj usmál.

,,Jsem Louis. Máš krásné jméno, Harry.:

Jsem si jistý, že mu promrzlé tváře ještě víc zčervenaly.

,,Mám pronajatý byt kousek od centra... Pojď se mnou. Můžeš tam zůstat."

Nesouhlasně zabručel. Jen jsem nad tím protočil oči.

,,Ne... ne, ne... To nejde. Nemůžu!"

,,Proč nemůžeš?"

,,Nikdo se o mě nestará."

Pane Bože! Já tomu nemůžu uvěřit! Já mu tady nabídnu domov a on to jen tak odmítne?

Docházela mi trpělivost. Když to nejde po dobrém, a já se tu s ním nehodlám hádat, tak to půjde po... nechci říct po zlém, protože jsem to zle nemyslel, jen trošku nuceněji. Vzal jsem ho tedy do náruče. Nijak se nebránil, nevím jestli to vzdal, nebo na to jen neměl sílu.

,,V pořádku?"

Jen lehce pokýval hlavou a víc se ke mně přitulil. Spokojeně jsem se pro sebe usmál a i tím pokladem míril domů.

Když se mi podařilo s Harrym v náruči otevřít vchodové dveře, donesl jsem ho do obývacího pokoje a položil na sedačku. Tiše zakňučel. Schoulil se do klubíčka a přikryl se starou, špinavou, skoro roztrhanou dekou, které se odmítal vzdát už na nádraží.

Došel jsem do kuchyně a napustil mu sklenici čisté vody. Vrátil jsem se a podal mu jí. Bez jakýchkoliv řečí si ji ode mne vzal a vypil. V životě jsem na nikom neviděl, že by si obyčejnou čistou vodu při pití tak vychutnával. Schoulený na sedačce mi připadal ještě zranitelnější než předtím. Chtěl jsem mu pomoct, ale nechtěl jsem ho vyděsit. Pomalu a jemně jsem si sednul na sedačku vedle jeho hlavy.

,,Kdy naposled jsi něco snědl?"

Zatřásl rameny a dál si hrál s jeho promrzlými prsty. Černé kruhy pod očima o něm vypovídaly, kolik si toho musel prožít.

,,Harry, vypadáš unaveně. Pojď, ukážu ti, kde se můžeš vyspat."

Zase mi nic neodpověděl, jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Vzal jsem ho tedy do náruče a odnesl do ložnice. Než jsem tam došel, usnul mi v náruči. Položil jsem ho do postele, přikryl ho svou teplou dekou a nechal ho spát. Na tváři měl krásný úsměv. Vypadal tak strašně mírumilovně, až jsem nechápal, jak mu někdo mohl zohavit jeho tělo až do téhle podoby. Nebyl jsem si úplně jistý, zda opravdu spí, ale i přes to jsem mu pohladil tvář a z čela odhrnul vlásky. V břichu mi poletovaly motýlci a usmíval se jak idiot, jen co jsem se ho dotknul. Nikdy jsem neviděl někoho krásnějšího.

Věděl jsem, že mu musím pomoct, že ho chci zachránit.  Chci se o něj postarat a dávat mu pocit bezpečí, dozvědět se vše o jeho minulosti. Co se mu stalo... Proč žije na ulici? Zkrátka všechno o něm. Věděl jsem, že se to jednou dozvím. Nezáleží na tom jak, ale chci ho zachránit!

I want fix this boy no matter what.

❤❤❤

Ahojte, přicházím s dalším dílem! Hope you like it! ❤
Díly jsou na mě docela krátké, ale já to jen překládám -> nemám tady žádnou moc😒😅
Komentíky, ohodnocení a voutíky mě jako vždy moc potěší!

♧K