The boy who lives on the street [cz]

7.Díl

Louis'POV

Během několika málo minut, jsem ze sebe málem vypustil duši. Ranní běhání mám rád, ale tohle byla přece jenom trochu jiná liga! Kdybych si udělal poklidnou ranní procházku a neletěl jako pominutý, nic bych nezkazil. Už několik, hrozně se vlečících minut, tu sedím na nepohodlné židli a modlím se k Bohu, aby byl v pořádku. Přes ušpiněné sklo pozoruji doktory, kteří mu dělají ještě nějaké pooperační vyšetření.

Tak strašně jsem se bál. Bál jsem se, že bych ho mohl ztratit. Byla to má vina, že teď bojuje o život. Jestli zemře, odejdu společně s ním. Miluju ho tak strašně moc, že bych to tu bez něj nezvládl. Moc toho o něm nevím, známe se teprve tři týdny, ani ne, ale něco uvnitř mi říká, že je ten pravý, že to, co k němu cítím je správné.  Byl pro mě přímo perfektní. Miluju jeho ďolíčky, jeho úsměv, nesmělost a jeho smích je pro mě jako rajská hudba. Miluju ho. Potřebuju ho.

Naprosto bez ničeho, jen se svou roztrhanou dekou žil na ulici ... na té zasrané mrazivé ulici. Potom jsem si ho vzal domů. Byli jsme přátelé a všechno bylo v pohodě. Jenže pak ho nějaký idiot políbil, a tím všechno zkazil! Když jsem s ním potom nemluvil, myslel si, že ho nenávidím, tak utekl zpátky na ulici, kde ho nějaký psychopat napadl a málem mi ho zabil! Co z toho vyplívá? No že za to můžu já!

Jestli se mi někdy připlete do cesty ten skurvysyn, co mu to udělal, tak mu svýma malým rukama nadělám takovou paseku na těle, že se z toho možná ani neprobere!

Z mého myšlení mě vyrušila mladá nemocniční sestra.

,,Pane Tomlisone.. Operace, kterou Pan Styels podstoupil, dopadla úspěšně. Je tedy 80% pravděpodobnost, že bude žít. Stále spí, ale je taky možnost, že upadl do kómatu, ale to zatím bohužel nemůžeme zjistit. Starosti nám dělá rána na hlavě, je tu možnost, že si nebude nic pamatovat. Ale to nezjistíme, dokud se nevzbudí. Je mi to líto."

Pane Bože! On může být v kómatu? Může mít ztrátu paměti? Co ještě? To je má vina. Všechno je to má vina!

Vstal jsem ze židle a následoval jí do Harryho pokoje. Byla to malá místnost, ve které nebyli žádní jiní pacienti... no alespoň že tak! Jen co jsem ho uviděl, dech se mi zrychlil a do očí navalily slzy.

Harry ležel na lůžku, tvář měl zakrytou obvazem, pod očima černé modřiny a v pažích nespočet kanil, které k němu vedly od několika přístrojů. Vypadal strašně... ale přece na něm bylo něco krásného. Posadil jsem se vedle něj na nepohodlnou židli. Vzal jeho dlaň do své a políbil mu ji. Sestra nás nechala o samotě.

,,H-harry? Slyšíš mě?"

Nic. Bez hybně ležel. Byl bledý, vypadal jako mrtvý. Očima jsem neustále kontroloval obrazovku, kde stále svítil červený nápis, který mě ujišťoval, že i když  se to nezdá, tak je naživu.

,,Harry ... Neopouštěj mně. Nemůžeš mě přece opustit. Znám tě teprve necelé tři týdny, ale zamiloval jsem se do tebe. Když jsem tě políbil to... to bylo něco úžasného. Víš, ten pocit jsem nikdy nezažil a... a byl jsem zmatený. Bál jsem se, že tě ztratím. Že ti můj krok přijde moc náhlý a... že se ti to nelíbilo. Nemluvil jsem s tebou a omlouvám se ti za to. Prosím, zůstaň tu se mnou. Neopouštěj mě Harry. Vím, že jsem ti to mněl říct, hned jak jsem se od tebe odtáhl, ale snad se nebudeš zlobit, když ti to řeknu teď. Miluju tě Harry, jen tu prosím zůstaň se mnou."

Tiše jsem si povzdechl. Cítil jsem neposedné slzy, jež mi tekly po tvářích. Utřel jsem je do rukávu a dál ho němě pozoroval.

Po několika hodinách, co jsem tam seděl, se Harry nevzbudil. Seděl jsem na stoličce vedle jeho postele a hlavu měl složenou na rukou. Najedou, se mi zdálo, že lehce pohnul dlaní. Rychle jsem se zvednul a skenoval jsem naše propletené prsty pohledem. Tak já se už dočista zbláznil? Nee... Znova! Zase pohnul rukou. To-to znamená, že se probudí?

,,H-harry? Slyšíš mě lásko?"

Na tváři se mi obějevil úsměv, když tichounce zastéhnal a pomaloučku začal otevírat oči.

,,Pane Bože Harry!"

Byl jsem radostí bez sebe!

,,Kd-kdo jste?"

V ten moment mé nadšení vyhaslo. Srdce mi začalo být jako šílené a v očích se mi hromadily slzy. Jakoby se celý svět najednou zpomalil. Před očima mi proběhly všechny okamžiky, které jsme spolu prožili. Jeho překrásný smích, oči, vlasy i to, jak jsem ho políbil.

,,C-cože?"

Díval jsem se na jeho vážnou tvář a pátral po úsměvu, který by ho prozradil. Po tváři mi sjely první slzy.

Harry se prvně tichounce rozesmál, až se smál jako pominutý.

,,Samozřejmě, že si tě pamatuju Louisi! Nebuď blázen. A... Taky tě miluju."

Takže to slyšel?

,,Slyšel jsem všechno, co jsi mi řekl."

Na nic jsem nečekal a silně ho objal. Zadíval jsem se do jeho překrásných zelených smaragdů.

,,Tak už mě polib!"

Zasmál jsem se a konečně ho políbil. Cítil jsem motýlky v mém břiše, hvězdičky kolem mé hlavy a ohňostroje... spousty ohňostrojů.

~O dva týdny později~

,,Louisi?"

Usmál jsem se, když jsem uslyšel jeho krásný hlas. Byl jsem v práci, kam za mnou často chodí. Je no jen jeden blok od našeho domu, a Hazz bývá nerad sám, takže ráno vstane o trochu dřív, než vstává, když jsem doma a jde mě navštívit.

,,Co se děje zlato?"

,,Páni, to je moc hezké."

Ohodnotil mi tetování, na kterém jsem právě pracoval a políbil mě na krk.

,,To doufám." usmál se zákazník, Josh.

Harryho propustili po dvou dnech z nemocnice, neměl žádné vážnější zranění, kvůli kterému by ho tam museli držet, kromě těch zad, samozřejmě. Od toho napadení se hodně věcí na Harrym změnilo. Poznal jsem to na něm, ale on si to nechce připustit. Je opravdu dost úctyhodné, jak je Hazz silný. Chtěl jsem, aby chodil na nějaké terapie, ale o tom on nechce ani slyšet. Pořád opakuje: ,,Chci být silný"
Což mi přijde jako naprostá volovina, ale chci, aby byl šťastný, takže ho do toho nenutím.

,,Chtěl jsi něco?"

Jen se zasmál. ,,Ne, jen se mi stýskalo."

,,Neviděli jsme se sotva hodinu!"

,,To ano, ale i tak se mi stýskalo." odpověděl mi a znovu políbil.

Když odcházel, plácl jsem ho volnou rukou po zadku, okamžitě se na mě podíval, zamračil se, ale po tom, co jsem mu poslal vzdušný polibek se znovu usmál a  odešel někam za Niallem.

,,Jste spolu tak sladcí."

Podíval jsem se na Joshe do zrcadla, který se na mě skrz něj usmíval.

,,Jo to jsme... díky. Miluju ho, je mé všechno."

,,Jo, to je vidět."

Pověděl s nehranou upřímností v hlase. V zrcadle jsem viděl, jak si povídá s Niallem a zaujatě si prohlíží sportovní časopis. Pohled mu na chvilku zabloudil ke mně. Jen co mě uviděl, zčervenal a dál se věnoval Niallerovi.

,,Yeah... I can se that."Said Josh winklikg at me playfully.

❤

Zdravím Vás! :) Doufám, že se vám u tento díl líbil a zanecháte mi na něm nějaké ty hvězdičky a komentáře ❤
Jinak pár následujících kapitol to bude z Larry hlediska krásné ale pak se to zase začne kazit :(
Jinak vás mám všechny mooooc ráda. ❤

♧K