Úlovky ze života.

Já a mé myšlenkové pochody VOL 2.

ZEMĚ
Je to jen koule zeminy, magmatu a vody. Důležitý je povrch. Vše důležité tam bylo, je a bude. Jsem tam já, vy, zvířata, rostliny, všechna ta nádhera, všechny ty bolesti. Narodil jsem se do generace které všichni nazývaly lepší časy. Válka pryč. Komunismus pryč. Ale je to jen přetvářka. Maska s růžovými brýlemi. Ostatní vidí svět jako hezké místo, ale přitom jsou jen zaslepení. Od narození jsme snílci, časem zjistíme že ne vše je pěkné. Při dospívání většina ztratí chuť o něčem snít. A ti co ne, tak ty to teprve čeká. Snílci, hodní lidé, empatičtí, naslouchající, ochotní pomoc, jsou zašlapáni apatickými lidmi, davem co jde ve stereotypu. Všichni do něj zapadnou. I když si to nebudou chtít přiznat. Časem to přestanou vnímat. Smiřý se se svým osudem. Já nechci. Ale i když se snažím, tak mi všichni dokazují, že snít a přát si je k ničemu. Vždycky mě to srazí k zemi. Pobrečím si, naštvu se, pak budu apatický a pak znova šťastný. Časem se z člověka stane jen apatická bytost. Bolest je všude kam se podíváš, doslova všude. Koukneš z okna, vydíš dětskou nevinnost, jež bude rozdrcena na kousky, během pár let. Jedeš autobusem a z okna vidíš lidi bez domova, jež si radši upíjejí alkoholu, než aby viděly realitu takovou jaká je. Koukneš se dál, vydíš mučení, vydírání, šikanu, vraždy, sebevraždy.  Lehce se řekne: řeš si svoje problémy, zameť si před svým prahem a nevnímej to, neber na sebe váhu světové globální bolesti a utrpení. Mě to nejde. Vnímám vše. Často přemýšlím jaké by to bylo. Skončit. Nemusel bych se starat o nic, jen to zakotvit a umřít. Bylo by to lepší. Ale nechci to udělat, i když se to občas zdá jako řešení, ovšem tím bych si zkazil těch pár hezkých chvil co můžou nastat, i kdyby jich mělo být málo. Doufám že nějaké budou.

__________
Nevím jestli se brát za pesimistu, nebo realistu. A nechci se zabít, jen uvažuji jaké by to bylo.