Supernatural School

🔹11. Bylo jich Pět (část 1.)🔹

Pohled Claude Arietise Veado
Luminttis jako první vešla do pokoje na konci chodby. My ostatní jsme ji následovali. Naše překvapení nemohlo být větší. V pokoji viselo několik obrazů, mnoho tapisérií plných legend, na stole vedle krbu leželo několik svitků se slovy, jež nebylo možné přečíst. Dokonce ani náš odborník na všechny jazyky světa, Cassius, nedokázal přeložit ani slůvko. „Ale něco mi to připomíná“ přemýšlel nahlas, ,,četl jsem o něčem podobném, možná je to ono.“ „No? Nenapínej nás, Cassi, co myslíš že to je?“ ptala se Fyraju opakovaně plná zvědavosti.

Musel jsem se nad tím pousmát. Připomínala mi moji nejmladší sestřičku. Pořád tak veselá a nadšená, jak se asi mají doma v Brazílii? Rád bych to zjistil osobně, ale nešlo to. Moje myšlenky zabloudily mimo onu místnost. „Mám pocit, že toto písmo patří stoupencům temné strany. V knize se psalo, že to umí přečíst jen ti, co s ní mají něco společného. Nic víc nevím.“ Zaslechl jsem až konec Cassiova monologu.
...
Fyraju s Cassiem pořád zkoumali svitky na starším, nepoužívané stole, Stár seděla již na oprášeném křesle a v rukou svírala knihu. Luminttis hleděla na obrazy a sama pro sebe si něco špitala. A já stál uprostřed toho všeho a nevěděl co dělat. Popadl jsem zmuchlaný papír z nejbližšího stolu a podíval se na něj. To, co jsem viděl, mě zaskočilo. ~Tohle jsou nákresy předmětů, co patřily zakladatelům školy! U každé věci bylo jméno toho, komu patřila. Starobylý meč Jacka Tichomráze, tohle musí být lupa Karin z Bystřizraku a zlatý klíč Jaspera Šestnácteráka, bronzová medaile Zory z Marnojedu a náhrdelník dost podobný tomu, co měla právě Lumi na krku~ Nad posledním předmětem stálo jméno. ~Další zakladatel?! Oni nebyli jen čtyři? Ethan Drapochrup. To je muž z toho obrazu!~
...
Svůj pohled jsem otočil na Lumi. Vypadala rozrušeně. Její náhrdelník začal znovu pulzovat a hrát tou nejfialovější barvou, jakou jsem měl kdy možnost vidět. „Luminttis?“ Otočila se na mě s úsměvem, jako by se nic nedělo, ale já viděl, jak ji něco trápí. Její bratr, kolej, tato chodba, její síla, tohle všechno muselo být na ni moc. „Pojď ke mně“ objal jsem ji, potřebovala to.
...
Pohled Amortensie Lovers
Šly jsme tak rychle, jak jen to bylo možné. Obě jsme téměř vpadly do prostředí velké místnosti, kde byla neuvěřitelná kvanta knih. Knihovna byla obrovská, trvalo by nám snad rok projít jen první ze dvou pater.

,,Takže já si vezmu levou stranu a ty pravou, Sio?“ zeptala jsem se jí a otočila hlavu jejím směrem. Zamyšleně se podívala do strany, kde měla hledat a pak zpět na mě: ,,Souhlasím, ale stejně si myslím, že většina knih, které nám pomohou, budou v zakázané sekci.“ Poslední větu šeptala.
...
Ti nejmladší studenti, často ti ve stejném ročníku jako my dvě, bývají často hrozní. Hlavě dívky, co si o sobě myslí až příliš. Ti, co slyší, nebo vidí, že je něco, byť jen, trochu proti pravidlům a hned to běží říct učitelům. My takové nejsme.
...
Kývla jsem a obě jsme se podívaly směrem, kde byly zamčené velké, černé dveře s nápisem "Knihy s omezeným přístupem". Cedule s upozorněním byla vedle nápisu dost dobře vidět, ale my se nedaly jen tak lehce odradit.. ~Bez povolení ředitelky nebo příslušného učitele je vstup do těchto prostor studentům zakázán.~ řekla jsem si v duchu. Jedno upozornění nás nezastaví. Nikdo ze studentů tam nesmí. Pouze učitelé a výší. Ale ani ti tam moc nechodí. Podle toho, co jsem zaslechla, je tam hodně knih o minulosti téhle školy.

Podívaly jsme se na sebe a hned věděly, co si ta druhá myslí. Nakonec jsme to vzdaly a šly hledat zatím kam můžeme, když nic nenajdeme, podíváme se i mezi zakázané.

Šla jsem tedy do levá strany knihovny a hned mezi policemi začala hledat. Biologie a jiné vědy, magická zvířata, matematika, cizí jazyky, kouzelné schopnosti, a další různé druhy knih. Nikde nic, až jsem konečně došla do sekce s historií. Zaplula jsem mezi police a hledala a hledala.

,,Historie zvířectva? Ne. Historie vesmíru? Ne!“ prskala jsem frustrovaně na obaly všech knih, které mi přišly rukou. Jenže čím dál jsem se posouvala a vzdalovala se od začátku, tím jsem toho nacházela míň a pomalu ztrácela naději. Až najednou ke mně doběhla Sia a začala mě tahat na pravou stranu knihovny, kde dosud byla ona.
...
Pohled Sieny Galaxi
Zrovna jsem znuděně vytahovala jednu knihu za druhou, abych si pořádně přečetla jejich názvy, když jsem za knihami zahlédla schovanou starší knížku. Upozorňuji, ještě jsem se nikam moc nedostala, zastavila jsem se v sekci "Legendárních knih". Knížku jsem vzala do ruky a opatrně ji otevřela na první straně, kde bylo možné najít ze začátku pět jmen. Byli to: Jack Tichomráz, Jasper Šestnácterák, Karin Bystřizrak, Zora Marnojed a Ethan Drapochrup.

Rychle jsem ji schovala zpět, za knihu Legendární zvířata, a běžela pro Amoru, aby se také podívala. Přiběhla jsme k ní, chytila ji za ruku a už táhla na svou stranu knihovny. ,,Našla jsi něco Sio?“ zajímala se Amora ihned a já kývla na souhlas. Rychle jsme se vrátily k místu, kde jsem ji nechala.
...
Vzala jsem knihu do ruky a rychle se běžela schovat do nějakého vzdáleného koutů knihovny, kde by nás nikdo neměl vidět a snad ani hledat.
...
,,Našla jsem tohle, vypadá to jako postarší deník“ vysvětlila jsem jí. Obě jsme si vedle sebe sedly a začaly číst. Každá pro sebe si prohlížela knížku a nemohly jsme uvěřit tomu, co jsme našly uvnitř. Podle toho, co jsme přečetly, tak je to opravdu deník. Píše se v něm o všech zakladatelích téhle školy. ~Ale vždyť škola má jen čtyři zakladatele a tady je pět lidí. ~ ,,Co tam dělá Ethan Drapochrup, ten z toho obrazu v hlavní síni? Myslíš, že byl taky zakladatel nebo jen jejich přítel?“ Zeptala jsem se Amory, ta se na mě ale jen podívala beze slov, nedokázala mi odpovědět. Nedivím se. Je to matoucí. „Tady nikdo o Ethanu Drapochrupovi nemluví ani nemluvil, nikdo se na něj neptá a teď jsme možná přišly na to, kdo to vlastně je. On je také zakladatel. Pátý zakladatel školy!“

,,Měly bychom to ukázat ostatním a to rychle!“ řekla Amora a pomohla mi na nohy. ,,Ano, to bychom měli.“ Souhlasně jsme přikývla a schovala jsem knihu do tašky. Rozběhly jsme se ven z knihovny a spěchaly najít ostatní. Tohle je bude určitě zajímat! 

O tři hodiny později...

Pohled Cassiuse Notari
Bylo to zajímavé, až podezřele zajímavé. Něco mi zde nehrálo. Možná jsem měl jen tušení, ale proč se nám ta chodba neukázala už při prvním hledání? A co s tím má společného ten náhrdelník? Svítí jen, když se něco děje, tentokrát ale září více.
...
Uběhlo pár hodin, tady se to ale zdálo jako věčnost. Luminttis byla celkem unavená, Claud se oni zatím staral. Já, Fyraju a Stár jsme hledali dál. Z ničeho nic však zhasly všechny svícny. Trhl jsem sebou. Nastala tma a ticho. Stár se lekla, omylem do mě vrazila. Spěšně se omluvila a nervózně se rozhlédla kolem. „Co se to děje?“ zeptala se Fyraju. „To nevím, ale jak tuším, nebude to nic dobrého“ odpověděl jsem neurčitě.
...
Nemuseli jsme čekat dlouho, odpověď přišla velmi brzy. Před námi se mezi stíny objevila známá postava „Jste tu všichni, věděl jsem, že to tu najdete.. Musím říct, že vám to trvalo kratší dobu, než jsem předpokládal...přátelé...“

🔹Příště k přečtení - 12. Kapitola🔹

Doufám že se jedenáctá kapitola líbila. 

~ Vaše Lucy 1349.