Supernatural School

🔹16. Krutá manipulace🔹

Pohled Leonarda Arcadia
Pustila se do mě zima. Snad to byl ten důvod, proč jsem se vzbudil z nás dvou jako první. Ještě rozespalý jsem si sedl a rukou zašátral po dece. Nikde po ní nebyla ani známka a já otráveně zívl. Otevřel jsem oči, rozhlédl se kolem sebe, a až teprve potom jsem si všiml, že v mé tolik hledané přikrývce ležel zachumlaný Joshua. Usmál jsem se. Byl tak sladký, když spal. Nahnul jsem se k němu a políbil ho na krk.
Vtom mě chytila prudká křeč do ruky. Shlédl jsem. „Co to krucinál?“ pošeptal jsem si pro sebe, rychle se zvedl z postele a šel do koupelny. Před zrcadlo. ,,Musela to být dlouhá noc. Skoro nic si nepamatuji. Ale pocit to byl asi krásný. Mé tělo je tím důkazem...“ prohlížel jsem si svůj odraz v zrcadle. Ruce, hruď, krk a další části těla byly obsypané kousanci, lehkými znamínky lásky a o zádech ani nemluvím. „Dobré ráno, Lve“ ozvalo se tiché zívnutí, ,,no tedy. To se mi povedlo tohle všechno dokonce po tmě?“ Zasmál se a z jeho rozespalého hlasu byla slyšet škodolibost. Otočil jsem se k němu se šibalským úsměvem: „Heh. Ty máš co říkat, zlato, dopadl jsem ještě dobře. Narozdíl od tebe.“ Začal jsem se smát, když jsem viděl, jak zmodralý jeho krk byl. „Jinak přeji dobré ráno“ prošel jsem kolem něj, a ještě než jsem zmizel v pokoji, dal jsem mu pusu na tvář. Ani on neměl slov, jakmile také spatřil své tělo. Musel jsem uznat, že to bylo vážně vtipné, i když to trochu bolelo.
...
Podíval jsem se na hodiny. Ukazovali půl osmé. Začal jsem se oblékat, mezitím co si Joshua dal sprchu. ~Ani nechci vědět, kdo byl nahoře.~  Sedl jsem si na postel a čekal na svého milence s myšlenkou, co budeme dělat dál. Zdali je to jen úlet nebo něco vážného. Sám nevím. A ani nevím proč, ale bylo to asi to jediné, co mě v danou chvíli trápilo nejvíce. Že bych se bál odpovědi?
...
Pohled Joshuy Hopkinse
Vyhřátá postel mě nechtěla pustit skoro stejně, jako já nechtěl pustit ji. Bylo mi krásně. Naspal jsem sice minimum svého běžného spánku, ale za to všechno to stálo.
...
Povšimnul jsem si, že Leo neležel v posteli, šel jsem se po něm tedy podívat. Stál v koupelně, zkoumal své tělo. Tyčil se tam polonahý a já dostával chuť si celou minulou noc zopakovat. Ale nebyl jsem jediný, kdo zanechal na něčím těle krásné vzpomínky. Při podhledu na mé tělo jsem ztrácel dech. Hlavně můj krk byl celý plný cucfleků. Naštěstí to nebyl žádný cucflek smrti. „Super, to se povedlo. Konečně se ten rolák hodí, jenže ten je právě u mě v pokoji...“
...
Dal jsem si sprchu jen co můj Lev odešel z koupelny, ani ne za pět minut jsem byl venku. Leo seděl na posteli s vážným výrazem ve tváři. „Děje se něco?“ Zvedl pohled ze země a podíval se na mě. Na sucho jsem polkl. „Co bude dál...s námi dvěma?“ jeho hlas zněl až nuceně pevný. Sedl jsem si ještě mokrý a zabalený v ručníků k němu. „Třeba to, že mi půjčíš něco na sebe? Kromě toho, v čem jsem včera přišel tu nemám nic.“ Skoro jsem ani nedořekl a už vstal a šel ke skříňce, odkud vydal pár kusů oblečení. Jak jsem tak koukal, jeho šatník se skládal z mnoha odstínů černé, málo kdy u něj uvidíte nějakou jinou barvu. „Děkuji“ oblékl jsem se, ,,jinak mám pocit, že se mě už nezbavíš, Lve“ na tváři se mi rozlil nevinný úsměv, ,,teď jsi můj!“ Stál ke mně zády a já ho objal. Svalili jsme se znovu na postel a z milého pusinkování se brzy stalo něco mnohem vášnivějšího.
...
Pohled Miraya Braveheart
Probudila jsem se do hlučného rána. Každý si balil a těšil se, jak si užije Vánoce a vánoční svátky doma s rodinou. Celkem dost lidí tady zůstávalo, kvůli svým důvodům. Já tu třeba zůstávala každý rok. 

Rozhlédla jsem se po pokoji, vedle mě už byla prázdná postel. Moje spolubydlící, Spring, odjela na svátky domů. Pomalu jsem vstala a šla se obléct. Jelikož se nebudeme učit, zbývá nám čas na soukromé aktivity a vlastní záliby.
...
Potěšila mě hlavně jedna věc. Minulí, dospělí studenti z posledních ročníků už dávno odešli. Už sem nechodili a já měla klid. Každý rok, co tu někteří z nich zůstali. tak mě strašili. Bylo to nepříjemné, i když z nich nejde takový strach jako z bratra Luminttis. Ten je asi poměrně horší.
...
„Mirayo!“ Vběhl mi do pokoje Kai, můj kamarád. Byl jeden z těch, co tu se mnou zůstávají. Měla jsem ho ráda, byl hodný a pořád mě rozesmíval, když mi bylo nejhůř.