Supernatural School

🔹19. Návrat, strach, bratr...🔹

Po narození malého Owena studenti oslavili zbytek Vánoc v klidu na ošetřovně. Rozdávali si společně dárky, co přinesli kluci ze sálu i s maličkým stromečkem, který ozdobili zbytkem cukroví a vším, co našli na ošetřovně.
Některé dárky pod stromečkem zůstaly, počkají si na ty, kteří odjeli domů. Každý si ten večer užil.
...
Naše maličká a velice statečná sovička Circé letěla co jí síly stačily. Prolétávala různými krajinami, nepříznivými i příznivými podmínkami. Vyhýbala se nebezpečným nástrahám při cestě za modrovlasou dívkou, aby doručit důležité psaní. Dalo by se říct, že se stala velmi důležitou. Koneckonců bez ní by nebylo nejspíše budoucnosti. Avšak to nebude předbíhat, že?

Mezitím v království Brazílie...

Pohled Luminttis Arcadia
Odpočívala jsem a společně relaxovala s Claudem v jeho posteli. Nemyslete si nic nemravného, neznamená že jsou dva lidé v posteli, že k něčemu došlo, i když... „Lady Arcadia! Lady Arcadia! Lady...!“ do pokoje bez zaklepání vtrhla služebná. V rukou něco svírala a pořád s tím mávala ze strany na stranu. „Katriel, prosím, oslovuj mě pouze Luminttis nebo Lumi, nemám titul.“ Udýchaná služebná Katriel se zastavila a vydechla: „Dobře Lady...L-Luminttis.“ Nedala prostor otázkám a hned trhaně, skrz výdechy, pokračovala: ,,Právě přiletěla...s-sova...a na nožce měla přivázaný...tento vzkaz, pro vás...A moc se omlouvám že jsem sem tak vtrhla bez slušného chování.“ Slezla jsme z vyhřáté postele a převzala si psaníčko. „Dráha Luminttis. My dva se neznáme...“ četla jsem polohlasně. „...pospěšte si. Erza W.“ ~Volání o pomoc? Leonardo! Musím to hned říct ostatním, nejspíše je to vážnější, než jsem si myslela. Měla jsem s ním zůstat a nebýt tak hrubá!~ V hlavě se mi mísily různé pocity. Strach, vina, smutek dokonce i zlost samu na sebe. Vzkaz jsem svírala pevně v rukách. „Claude, bal si věci, musíme vyrazit do Revérie. Leonardovi i ostatním hrozí velké nebezpečí!“ Claud vyskočil na nohy téměř okamžitě a začal balit naše kufry. Já šla zatím s Katriel za její výsostí králem, otcem Clauda. Pořád tam vládl, než brzy předá korunu svému nejstaršímu synovi nebo synovci? Teď nevím jak to u nich je.
...
Katriel popobíhala za mnou, šla jsem celkem rychle. Měla jsem namířeno do trůnního sálu, kde se už kdysi odehrávaly nejdůležitější dějiny králů a královen. Stráže otevřeli dveře a já vstoupila dovnitř. Na trůně seděl král Fenrir a po jeho boku stála jeho krásná královna Luana. Před jejich výsostmi jsem udělala pukrle jako z učebnice. „Děje se něco, dítě?“ zvážnil král Fenrir. „Ano, je to vážné. Jde o naše přátele, ale hlavně o mého bratra, Leonarda. Musíme se ihned s Claudem i ostatními našimi přáteli vrátit do školy. Pomoct těm, co tam jsou. Chtěla bych vás poprosit o uvolnění z následující korunovace korunního prince Olivera Antônia Rodriga Veado, bratrance Clauda a všeho synovce...“ ke konci jsem to řekla na jeden nádech, musela jsem to nenápadně rozdýchat. „Mé dítě, nevidím důvod nač bych vám bránil v záchraně vašich blízkých. Ale ať se stane cokoliv, nezapomeň, že existují jen dvě cesty, kterými se člověk může vydat. Kterou si vybere tvůj bratr je čistě a pouze na něm. Jakmile si zvolí, není cesty zpět. Nechci vás už moc dlouho zdržovat. Přeji vám hodně štěstí a budu doufat, i se svou chotí, že to není naposledy, co se vidíme, Luminttis.“ Král s královnou se hřejivě usmáli a já vyběhla ze sálu za Claudem.
...
Čas strávený s nimi jsem si velice užila, i když to bylo jen pár dní. Mají mě rádi jako bych už teď patřila do jejich rodiny. Nikdy jsem neměla pocit, že někam patřím. Bylo to příjemné. Děkuji.
...
Pohled Stár Sanset Galaxi
Včerejší večer jsem si moc užila. Byla to zábava. U rodiny Lovers jsme se sestrou šťastné. Cítila jsem se tam jako doma.
...
Šla jsem do svého pokoje, který mám jen pro sebe. Amora a Sia byly v jednom pokoji, který společně rády sdílely. Sedla jsem si na postel, když v tom mi zacinkal telefon, že mi přišlo upozornění na zprávu. Natáhl jsme ruku k nočními stolku, abych si ji přečetla. Zpráva, tedy esemeska, byla od Lumi. Zněla: „Ve škole se začínají dít hrozné věci. Je nutný návrat do školní budovy stejně jako pomoc.“ Přečetla jsem si ji potichu pro sebe. Dost mě to rozrušilo. Pár minut jsem ještě rozjímala na posteli a vstřebávala esemesku, než jsem se nakonec zvedla a šla to říct tetě a strýci.
...
Byli právě v kuchyni. Podívala jsem se, zda tu nejsou holky, ale naštěstí nebyly. „Teto, strejdo...“ oslovila jsem je. Hned mi věnovali svou pozornost. „Děje se něco, zlatíčko?“ Nevěděla jsem, jak jim to jednoduše říct, aby mě pochopili. Nakonec jsem ze sebe dostala: „Na naší škole v Reverii je nějaký problém. Potřebují mě tam, ale holky se o tom nesmí dozvědět. Nechám je pro jistotu v bezpečí.“ Vysvětlila jsem zkráceně a rychle nastávající situaci. Z jejich pohledů bylo vidět, že se jim zrovna dvakrát nelíbilo, že jdu do neznámého nebezpečí. Ale nebyli to moji rodiče a nemohli mi nijak poručit. „Dobrá tedy...Stár rozhodně pošli sovu se vzkazem až bude škola v bezpečí a ty v pořádku. Do té doby tam Amoru a Siu nepustíme.“ Kývla jsem nad jejich konečným rozhodnutím.
...
Usmála jsem se na ně, vyběhla jsme schody a šla do svého pokoje. Začala jsme si balit své věci. Všechno potřebné, ale i nepotřebné. Ve svém nitru, někde tam hluboko uvnitř, jsem cítila strach. Ale měla jsem k tomu důvod, byla jsem osmnácti léta dívka, co musela zachránit školu se svými přáteli. Nikdo jiný to nejspíše udělat nemohl než my. Doufala jsem, že na místě zjistím bližší informace o situaci a co se vlastně děje. Luminttis mi toho moc nenapsala.