Supernatural School

🔹12. Bylo jich Pět (část 2.)🔹

Naši mladí hrdinové nalezli dávno skrytou chodbu na Reveria School. Nacházejí zde mnoho věcí a otázky jim nechybí, ale kde najít odpovědi? Toť záhadou. Jenže se stane nevídané. Tentokrát to není žádný sen, ani přelud. Před nimi ve tmě ze stínu se zjevuje známá mužská postava a kdo jiný to může být, něž jejich ne moc kamarádský spolužák Leonardo Arcadia.
...
Pohled Fyraju Kenway
„To je přeci...Leonardo! JAK? Co to krucinál...?“ V mé tváři se objevil výraz údivu, který se v poslední době vpisoval do mého obličeje často. ~Co to má znamenat. Proč tu je? Jak se sem dostal? To si teď přivlastnil roli bubáka nebo co? Vůbec tomu už nerozumím.~ V mé hlavě byl zmatek.

„Ano, jsem to já, Leonardo, ale to není to podstatné...přátelé. Zaslechl jsem, že něco hledáte, a jak tak koukám, moc se vám nedaří. Máte jen místo, ale odpovědi na otázky, co si pokládáte, v těch svých hlavinkách neznáte.“

Byl jiný. Už nebyl tak zamlklý a odtažitý. Běhal mi z toho mráz po zádech. „Co tu chceš, Leonardo, proč jsi tu?!“ Claud autoritativně zvýšil hlas. „Hmm...neměl bych se spíš ptát já, co vy tu chcete?“ přejel nás přísným pohledem. Zamrazilo mě, když oči zabodl do Clauda: ,,To mi připomíná, ty a Lumi spolu teď chodíte? Nebo jsi takový srab, co hledá pořád odvahu někde ve skříni, a ještě jsi jí neřekl o tom, jak moc ji miluješ? Jejda“ teatrálně si překryl rty dlaní, ,,že bych něco prokecl? Z tvého pohledu soudím, že ano. Vidíš, už jí to říkat nemusíš, udělal jsem to za tebe, Není zač. Stejně...skoro bych se bál, že vám to nevydrží. To by byla škoda, že? Hahahaaaa.“ Začal se ďábelsky smát, jak vidno tohle ještě nebylo všechno. Leonardovi oči v jednu chvíli problesky purpurovou barvou.
...
O tom mi táta vyprávěl jednu historku, ale myslela jsme si, že to není možné.

Když vám v očích probleskne nezvyklá barva, jiná, než jakou vaše duhovky běžně odráží, jste něco jako loutka.
...
~Leonarda někdo ovládá. Do teď jsme myslela, že to nejde, ale jak koukám, je to možné. Leo je něčí loutka, ale koho? To přemýšlení mě jednou přivede do hrobu, je toho na mě moc.~ Jenže já se nevzdám, nikdy, tak mě to učili doma.
...
Pohled Stár Sanset Galaxi
Leonardo před námi byl děsivý. Cítila jsem, jak mnou cloumá strach, a to se normálně nebojím skoro ničeho. Tohle bylo ale na moji psychiku trochu moc. Vážně.
...
Pohled Claude Arietise Veado
Cítil jsem se trapně. Luminttis to ví. Ví, co k ní cítím a dozvěděla se to snad tím nejhorším způsobem. Chtěl jsem dát Leonardovi pěstí, ovšem nemohl jsem. Pohltil mě strach. Srdce mi bušilo, hlava se plnila otázkami, ruce se mi začaly třást. Chtěl jsem potlačit tentokrát všechny své pocity, nešlo to. ~Bojím se~ sklopil jsem hlavu.
...
Jakmile mě vzala za ruku, pohled od země jsem odvrátil. Pohlédl jsem na ni. Měla výraz bojovnice, který spočíval na jejím bratrovi. Nečekal jsme to. Srdce mi běželo jako splašené, ale ruce získaly svou obvyklou jistotu. Na rtech se mi objevil úsměv.

„Vím, o co ti jde. Hraješ si s naší psychikou, baví tě to? Mě již ne, bratře. Jak vidím, litovat tě není možné...“ Pustila mou ruku. Po jejím posledním slově ji pohltila zlatá záře. Po chvilce ustala a byla tu zase Luminttis. Ve zlaté zbroji, tentokrát po svém boku měla velký zlatý meč. Vytáhla jej z pouzdra a tasila jej svému bratrovi naproti. Tomu úsměv opadl. „Co to bude tentokrát, sestřičko? Počkej, zapomněl jsem si sluneční brýle a krém na opalování. Stejně mě dnes neporaz- “ větu nedokončil. Lumi máchla mečem a jeho čepel projela Leonardem během mrknutí oka. Rozsekla vejpůl jeho tělo, alespoň tak se to zdálo. „Je to jen stín?“ Zdál se skutečný. „Hahahaaaa, vážně? Ty bys mě zabila, sestřičko? To se ti nepodobá. Pořád jsi tak slabá, tak naivní. I když…pro dnešek by to stačilo, přátelé. Musím vás zezačátku trochu šetřit. Brzy se zase uvidíme!“ Doufám, že tentokrát zmizel doopravdy.
...
Lumi se vrátila zpět do své normální podoby a upřímně a jasně se mi podívala do očí. Skočila mi kolem krku. „Vážně mě miluješ, Claude?“ pošeptala mi do ucha. „Ano...“
...
Odtáhla se ode mě s úsměvem. Byla vážně krásná. „Vážení“ krátce tleskla, aby na sebe upoutala pozornost všech, ,,nevím, co to bylo, ale mám pocit, že bychom měli pro dnešek odejít. Ještě se vrátíme.“ Duch vůdce jí slušel. Znám ji jen pár týdnů, ale zamiloval jsem se až po uši. I když přiznání, že jí miluji, jsem si představoval trochu jinak.

O půl hodiny později...

Jen co jsme opustili chodbu, přiběhly k nám naše mladé, během vyčerpané členky. „Našly jste něco, holky?“ Sia převzala slovo a udýchaně se nám snažila něco říct. „Našly...našly jsme něco, co by vás...všechny zajímalo. Knihu psanou jako deník... Ale ještě něco k zakladatelům. Bylo jich pět.“ Konec věty řekla normálně. Se Stár to málem švihlo, Fyraju si málem omlátila hlavu o zeď a Cassius si teprve všechno dával do kupy. „Claude, jak to, že s Lumi vypadáte tak v klidu? Neříkej mi, že jste to věděli...“ ptala se zvídavě Amora. „Jo, já na to přišel už dřív. Díky nákresům jejich osobních věcí, ke kterým měli nějakou citovou vazbu. U každého předmětu stálo jedno jméno.“ Uchechtl jsem se a trochu provinile si promnul zátylek. „Já to vím taky, ale řekl...tedy přišla jsem na to, když jsem zkoumala obraz v té místnosti.“ Wow ona na to taky přišla.

„To vážně bando? Skoro všichni na to nějakým způsobem přišli? Pak se tu zjeví Leo s děsivými úmysly a teď tohle“ dořekla Stár a kývla hlavou do strany. Necelých pár kroků od nás se objevil zástupce Radicall s ředitelkou. „To si děláš srandu Bože?!“ pronesl Cassius a prohrábl si vlasy. „Studenti! Proč nejste na svých kolejích? Přeci víte, že před večeří máte být ve svých pokojích, copak neznáte školní řád?!“ Dneska není váš úplně šťastný den, jak koukám. „Nejste vy Lavanter mladý muži?! Přeci znáte pravidla. Buď mi to budete muset vysvětlit co zde děláte nebo vás trest nemine. A teď do kanceláře, VŠICHNI!“ okřikla nás a my se bez jakýkoliv protestů vydali za ředitelkou.

Po necelé hodině poslouchání a vysvětlování nás ředitelka Korpel propustila na večeři, co před pár minutami začala. Jasně, že jsme jí neřekli celou pravdu, pouze to, co nám přišlo trochu podstatné. O tajemné purpurové chodbě jsme jí neřekli, stejně tak o Leovi a pětici zakladatelů naší školy. Něco musí být naše tajemství no ne?

🔹Příště k přečtení - 13. Kapitola🔹

Doufám že se dvanáctá kapitola líbila. Za úchvatnou korekci vděčíme AddaCrazy, děkujeme. ❤️

~ Vaše Lucy 1349.