Nový začátek - případ první - přepracováno

Kapitola čtvrtá

Jak najdu jednu krysu v podzemí plném dalších krys?

Jedna taková krysa jim dala informaci, kde se má stát další z vražd. Jedna taková je podrazila. Jedna taková připravila jeho parťáka o život. A Lee ji hodlal za každou cenu najít. Když vstoupil druhý den ráno do kanceláře, Nick už tam dávno byl. Zuřivě něco datloval do počítače a na jeho příchod reagoval jen lehkým kývnutím a zdrženlivým úsměvem. Po včerejším dni se s ním zřejmě nechtěl moc pouštět do řeči. Atmosféra v kanceláři rázem klesla na bod mrazu a ve vzduchu bylo cítit lehké napětí. Oběma bylo jasné, že takhle to dlouho nebude fungovat, ale oba to zatím sveřepě ignorovali. Zatím.

Osud je ale nesmlouvavá mrcha a moc dobře věděl, že se ledy pohnou hodně brzy.

Lee vlastně jen čekal na telefon. Už před několika dny rozhodil sítě a obvolal pár svých bývalých kolegů z dob, kdy ještě sloužil na ulici jako strážník. Vyznal se tam, ale oni měli lepší přehled. O krysách, o stínech v ulicích. A on chtěl jen jednoho člověka. Jen jednoho. Začetl se do jedné ze složek, které mu ležely na stole, ale přistihl se, že ani neví, co se tam vlastně píše. Měl by si trochu utřídit myšlenky, fakta, důkazy, informace. Po Jerryho smrti se ze všeho stala jen halda naprosto nepotřebných dezinformací, které mu tak nějak přestaly dávat smysl. Nedokázal se soustředit.

Rituální vraždy, dvě zavražděné oběti, jejich zděšené výrazy v obličeji ho pronásledovaly ve snech stejně jako Jerryho smrt. Neměl v rukou nic, co by ho navedlo na jakoukoliv stopu.

Možná bys přece jen potřeboval pomoc, stačí jen říct. Co je silnější? Strach nebo vzdor?

Měl štěstí v neštěstí. Krysy se umí dobře schovávat a jak později zjistil, tahle měla pádný důvod. Ale zvonící telefon mu dodal naději, informace, na kterou tak netrpělivě čekal, byla tu.

„Díky moc," prohodil do telefonu. Ten kluk naproti nemusí vědět, o čem se baví. Nechtěl ho brát s sebou, nechtěl, aby věděl, kam teď jde. Tohle si chtěl vyřídit sám. Zvedl se a chystal se odejít z kanceláře.

„Jestli potřebujete.....," Nick ani nestačil nedokončil větu.

„Nepotřebuju," odsekl mu Lee ostře. Až moc.

„Jdu si pro kafe," hlesl trošku smířlivějším tónem malou lež a rychle opustil kancelář. Nick se jen s povzdechem opřel o opěradlo židle.

Jasně, s kabátem a klíčem od auta. A já jsem asi úplně blbej, ne?

Město Agertown. Tři miliony obyvatel, rozděleno do 35. okrsků, které měly ve své jurisdikci i přilehlé oblasti okolo města do okruhu padesáti kilometrů. Město, jako každé jiné. Se svými luxusními mrakodrapy, vilami milionářů, obchodními domy, divadly, kiny a estrádami. Šťastné rodinky procházející se po ulicích, děti v parku, modelky a úspěšní podnikatelé. A pak obyčejní lidé a jejich domy se zahradami na periferii města, žijící si své životy v poklidu u televize s pizzou a hamburgery v ruce. Památky, kostely a spokojení turisté.

Jenže každá mince má dvě strany a každý rub má svůj líc. A i tohle město mělo svoje pozlátko, ale i svůj stín. Temná zákoutí, šedé stíny, které se plížily podél zdí. Feťáci, bezdomovci, trosky, prostitutky, děti bez domova, o které se nikdo nestaral, dealeři. Tyhle temné uličky náš detektiv moc dobře znal. Byly špinavé, zatuchlé, nasáklé lidským utrpením, bolestí, umíráním a naprostou a zoufalou lidskou beznadějí. Kdo se dostal sem, už nikdy neodešel. 

Když z těchto ulic někdo zmizí a zemře, nikdo se to nedozví. Nikoho to nezajímá a tohle byla krutá realita. A tam, hluboko uvnitř těchto ulic, se dokázalo čas od času zrodit i zlo, které jen stěží dokázala lidská mysl vysvětlit. Stíny, které se zhmotnily a dokázaly ublížit. Pověry, které se staly skutečnými. Strach a smrt. Už jako strážník sem nerad chodil, žádný polda sem nejde rád. Do těchto ulic by šel jen blázen. Kdo by se chtěl nechat dobrovolně okrást? A to jen v lepším případě. Tyhle ulice byly nasáklé krví.