Nový začátek - případ první - přepracováno

Kapitola třetí

Na těch dnech, které následovaly, nebylo nic veselého. Pocit zmaru, které mu přinášely hodiny naplněné nicotou a šedí ocelových mraků nad městem, ještě doplňovala prázdná kancelář a zarmoucené pohledy jeho kolegů. To neúprosné ticho ho sžíralo ještě víc a bolest v srdci se zvětšovala vždy, když pohlédl na prázdný stůl kousek od sebe. Snažil se dovolat Carrie. Chtěl s ní mluvit, omluvit se, vyjasnit si to, ale neuspěl. Nebrala mu telefon a esemeska, která o dní přišla, mu jen přilila do poháru bolesti další hořkou kapku sebetrýznivého jedu.

Nechci s tebou mluvit. Už nikdy... Ta holka to má srovnaný, na rozdíl od tebe. Kolik ran ještě sneseš, poldo?

Docela hodně. Ten další úder v podobě nového kolegy přišel zcela nečekaně. Když si Leeho Dickson zavolal do své kanceláře, neměl sebemenšího ponětí o ničem. Prostě běžná porada, možná i nový případ. 

Ovšem, kdo by čekal nového parťáka? Kdo by čekal tak brzo takovou ránu pod pás? 

Když vstupoval do šéfovy kanceláře a zahlédl neznámého mladíka vedle něho, začal něco tušit. V hlavě mu zvonilo na poplach, ale nějaký další hlásek v hlase se mu snažil tvrdit, že takhle rychle by mu přece Dickson nového parťáka nenacpal.

Zvoneček zvonící na poplach ovšem vyhrál a hlásek v hlavě zklamaně a poníženě zmlkl. 

Tohle jsi nečekal, co?

„Stevensone, dovolte mi, abych vám představil vašeho nového kolegu, Nicholase Dowella." Dickson se s tím nikdy nemazal. Byl to kat i diplomat v jednom. Dokonalá předloha Jekylla a Hyda. Mladík se usmál a s přátelským pozdravem natáhl k Leemu pravici, ovšem bez valného úspěchu. Lee mu ruku nepodal, ale se sinavým obličejem plným vzteku zíral na svého šéfa. Představování se odkládá na neurčito. Nebo na nikdy, ještě lépe.

„Cože?" vyrazil ze sebe.

Když poprava, tak hned, na co čekat? Bylo mu jedno, že to tak prostě bývá, že to mohl čekat. A bylo mu jedno, že se postaví proti předpisům. Všechno se v něm sevřelo a vzpříčilo.

Dickson mu to, ještě v relativním klidu, laskavě zopakoval. „Zřejmě jste mi nerozuměl, takže znovu, Stevensone, toto je váš nový kolega. Shledal jsem, že bude dobré, když vám někdo pomůže s vyšetřováním vašeho případu," pravil znovu, se stejnou diplomatickou grácií v hlase, snad jen o tón hlasitěji a ještě důrazněji.

Tak shledal, jo...kecy.

„Ne," Lee byl ze sebe schopen vypravit jen tohle slovo, než se po pár vteřinách vzpamatoval ze šoku a okamžitě přešel do protiútoku. Nebo sebeobrany, jak se to vezme.

„Tohle nemyslíte vážně, šéfe. Žádného nového kolegu nechci." Řekl to tvrdě a razantně, a ani tváří v tvář naštvanému Dicksonovi ze svého stanoviska nehodlal ustoupit. Dobře věděl, že jít do ringu s jejich šéfem není zrovna dobrý tah, protože už v tuhle chvíli byli jak dva načepýření kohouti připravení k boji.

„Vypadám, že vtipkuju?" Dickson začal povážlivě rudnou a jeho hlas se zase zvedl o něco výše. To byla ta pravá chvíle, kdy většina pracovníků s lehkou úklonou couvala co nejrychleji z jeho kanceláře. Jeho slovo tady bylo zákon a diskuse byla nepřípustná. Jenže Lee se nedal, protože v tu chvíli v něm, nad rozumným a chladným uvažováním, převládla bolestná hořkost. Roztrpčenost a vztek. A byl jediný způsob, jak to ze sebe dostat ven.

„Nechci nového kolegu. Nepotřebuju, aby mi někdo pomáhal..." pohlédl na mladíka „..a nepotřebuju ani nikoho na hlídání," zavrčel vztekle.