Nový začátek - případ první - přepracováno

Kapitola šestá

Druhý den si Lee vzal volno. Vymluvil se na rýmu a bolení hlavy, což bylo naprosto pochopitelné. Dickson sice zahučel něco v tom smyslu, že by ho zajímalo, kdo vůbec bude dneska pracovat, ale nijak víc se v tom nepitval. Prášky na bolení hlavy ho zbavily největší bolesti a zbytek dne téměř prospal. Byl unavený, ale nebudily ho ani tak noční můry, jako spíš namožené svaly a natlučené klouby.

Když druhý den přišel do kanceláře, byla prázdná. Nijak to nezkoumal, měl své práce dost i tak.

„Nazdar," vrazila do kanceláře Jane. Drobná blondýnka, co měla páru jako chlap. V kanceláři pracovala jako Dicksonova sekretářka a asistentka pro všechny. Někdo by řekl, jako taková holka pro všechno. Pusu měla nevymáchanou, ale v jádru byla starostlivá a pečlivá. Jen jste se museli k tomu jádru dostat. A to byl sakra oříšek.

Hodila Leemu se svým tradičně naštvaným výrazem na stůl štos papírů. „Policejní zprávy za dva měsíce ze všech okrsků, jak sis přál," ušklíbla se. „Jo, a to bylo naposledy, nebudu ti dělat služku, jasný. Víš, kolik času mi to trvalo, než jsem to probrala a roztřídila," odfrkla nazlobeně.

„Děkuji, Jane," mrkl na ni spiklenecky Lee, protože věděl, že se nebude zlobit dlouho. Špačkovala, nadávala, ale vždy jim vyšla vstříc.

„Poslyš, vy budete odteď marodit v tandemu, nebo co?" pohodila hlavou směrem k Nickovu stolu, když už byla odchodu. Zvědavá byla taky dost. „Když nepřijde jeden, tak ani druhý?"

Lee překvapeně zvedl hlavu od štosu pohozených papírů. „Počkej, Jane, on včera nebyl v práci?"

„Ne," odvětila Jane svým klasicky ostřejším tónem a zamířila ke dveřím. Víc toho asi na srdci neměla. „Počkej, Jane, proč nebyl v práci?" snažil se jí zastavit Lee. Najednou měl takový zvláštní pocit. Svědomí ho trošku zahryzalo a lehce ho pokáralo.

Co když se mu něco stalo?

„Já nevím, nejsem jeho matka ani pečovatelka. A tvoje taky ne. Je to tvůj parťák a to, že spolu nekomunikujete, to taky není můj problém, milý zlatý. To si musíte vyřešit mezi sebou," vyhrkla ze sebe během odchodu a ostentativně praskla dveřmi. Ta má zase dneska den, pomyslel si. Ale měla pravdu. Nick se v kanceláři během dopoledne neukázal a detektiv neměl odvahu zajít za Dicksonem a zeptat se ho, co s ním je. Kdyby to bylo něco vážného, určitě by už byl u šéfa na koberečku. Ale i tak. Nechal ho v tom baráku samotného. Co když...

Chyba, další chyba, kolik jich ještě uděláš. Jsi naprosto neschopný!

Prokousávat se papíry od Jane plných zpráv nebylo, upřímně řečeno nic, co by chtěl zrovna v tuto chvíli dělat. Chvíli zamyšleně hleděl na hromadu na jeho stole a pak se podíval na Nickův stůl. Pak si vzdychl, vstal, vzal si klíče od auta a vyšel z kanceláře. Cestou se ještě stavil u Alexe a v kapse bundy si odnášel papírek s Nickovou adresou.

Případ počká, teď musí udělat něco jiného....

Když stál před bytem svého nového kolegy, lehce zaváhal. Svědomí ho pošťuchovalo celou cestu a servírovalo mu pěkně jednu výčitku za druhou. Strach se lehce mísil s obavami a Lee měl naprosto jasno, že pokud nezjistí, co s ním je, asi nebude mít klid a nebude už spát vůbec. Váhavě a opatrně zaklepal. Když uslyšel z druhé strany šramot, trošku si oddechl. Dveře se otevřely. Nicka návštěva očividně překvapila, protože ztuhl, nevěřícně na něj zůstal zírat a nezmohl se ani na pozdrav. Lee rozpačitě přešlápl.

„Můžu dál?"

„Samozřejmě," Nick se vzpamatoval z prvního překvapení a jedním gestem pozval nečekaného hosta do svého bytu. Pomalu zavřel dveře a Lee se na něj podíval. Nick byl bledý, ale vykouzlil na tváři jeden ze svých šarmantních úsměvů.