Nový začátek - případ první - přepracováno

Kapitola desátá

„Na, vezmi si."

Před Leem, zahloubaným do papírů a dokumentů ležících na jeho stole, přistál talíř se dvěma kousky pizzy. Byl už večer, ale domů ještě nešel ani on, ani Nick. Kousek po kousku, detail po detailu, si po návratu od posledního předpokládaného místa činu skládali plán na zítřejší noc, respektive zítřejší úplňkovou půlnoc. Byli do toho tak zabraní, že si ani nevšimli, že vlastně celý den nic nejedli.

Tedy Lee to neregistroval vůbec, ale Nick později k večeru ano. Kručící žaludek ho vyhnal na chvíli z kanceláře ven, a vrátil se s kulatou sýrovo-salámovou pochoutkou. Talíř s voňavými kousky pizzy strčil svému ustaranému parťákovi skoro až pod nos.

„Díky, Nicku, nemám moc hlad," zavrtěl Lee hlavou, ale jeho nový kolega byl neoblomný.

„No tak, nevšiml jsem si, že bys něco dnes jedl. Musíš mít hlad. Já mám sice raději čínu, ale pizzerie je hned vedle," usmál se Nick a Lee nakonec po chvilce smlouvání povolil a trochu se najedl. Nick byl spokojený a donesl mu ještě jednu kávu.

Sice se neznali moc dlouho, ale ta nervozita a obavy z Leeho musely čišet na míle daleko. Těžko šly přehlédnout. Ne, Nicka to přímo bilo do očí.

„Bude to v pořádku, neboj, Lee. Připravili jsme se dobře. Dostaneme je a všechno dobře dopadne," usmál se na něj Nick, a Lee mu to snad i věřil. Až trochu záviděl Nickovi ten jeho nezdolný optimismus, jenže on, na rozdíl od něj, neměl na svědomí lidský život. Nezabil svého vlastního kolegu. Tenhle boj s démony vlastně už dávno prohrál a každá další chyba může být naprosto fatální. Přichystali se dobře, to ano, v záloze měli i otce Richarda, případnou pomoc kolegů, budou-li potřebovat, ale i tak v Leem neustále vzrůstal pocit napětí a nervozity.

„Jak dobře umíš střílet?" vyzvídal ještě na Nickovi, ale spíš jen aby uklidnil sám sebe.

„Na akademii jsem byl nejlepší ve třídě," zazubil se na něj Nick, „uklidni se, Lee, zvládneme to."

Zvládneme to. Chtěl by si být taky tak jistý. Unaveně si vzdychl a Nick navrhl, jestli by nebylo už lepší jít domů a trochu se na ten zítřek vyspat.

„Máme ještě celý den, zítra to doladíme, Lee. Běž si odpočinout, dnes už stejně nic víc nevymyslíme, na to jsme už oba moc unavení. A na zítřejší noc musíš být fit," poslal ho nakonec Nick nekompromisně asi o hodinu později domů, a Lee vpravdě už ani neměl sílu protestovat. Únava posledních dní na něj tvrdě dolehla, ale už teď věděl, že o nějaké spánku si může nechat leda tak zdát.

Jak moc si přál, aby to už všechno bylo za nimi.

Na město pomalu padala tma. Těžké mraky se líně válely po obloze a jen občas odkryly jasný stříbrný měsíc, který zalil usínající město pod ním svojí září. Už jen nepatrná část zbývala do úplňku. Ulice, jež byly neklidné i v noci, však pojednou ztichly.

Všichni to cítili.

Temnotu. Těžkou, paralyzující, nedýchatelnou, padající na město jako těžká nepropustná deka, plnou bolesti a děsu. Neviditelný strach z ničeho, který svazoval, dusil, nedovolil křičet ani bránit se. Každý se instinktivně otáčel, ale za zády nic neviděl. Strach z neznáma, strach z temnoty, kterou nevidíte a neslyšíte. Jen tušíte. Strach, děs, to všechno tam bylo.

Jako by světlo přestalo na chvíli existovat a zaniklo s výkřikem v hlubinách černočerné tmy.

Temné stíny se plížily uličkami a vysávaly ze všech poslední zbytky naděje, radosti, život. Temné stíny s lidskou tváří, ale očima, v nichž se odráželo samotné peklo.