Nový začátek - případ první - přepracováno

Kapitola osmá

Asi o hodinu později vystupovali z auta u malého kláštera asi dvacet kilometrů od Agertownu. Nick netušil, kam Lee jede a popravdě vůbec netušil, že něco takového zdejší agertownské lesy ukrývají. Malý klášter byl ukrytý před zraky lidí téměř dokonale. O příjezdové cestě věděli jen zasvěcení a turisté do těchto končin jen málokdy zavítali. Ti se zdržovali spíše ve městě. Byla tu jen divoká příroda, okolní neschůdné kopce neposkytovaly žádnou možnost pohodlných vycházek a památky tu taky nebyly. Byl tu jen hluboký les, ticho a klid, přímo stvořený ke zbožnému rozjímání a modlitbám.

Lee vzal do ruky klepadlo a zaklepal. Byla slyšet ozvěna, jak se klepání rozléhalo po velkém nádvoří. Po chvíli musel Lee klepání zopakovat. „Musíme si chvilku počkat, většina mnichů, kteří tady žijí, jsou už staršího věku," objasnil Nickovi s úsměvem poněkud delší čekání. Ten přikývl a dál si se zájmem prohlížel budovu kláštera. Byla stará, ale zdi působily bytelným a pevným dojmem. Omítka byla oprýskaná a bylo vidět, že střecha v některých místech byla několikrát opravovaná. Působilo to na něj celkově nějak depresivně a smutně. Nechtěl by tu žít.

Chvíli museli čekat, než se ozval šramot v zámku a dveře se po chvíli otevřeli. Z nich vykoukla šedivá hlava s přísnou vrásčitou tváří lemovanou šedým plnovousem. Když však viděla osobu, které otevírala, usmála se.

„Detektiv Stevenson, to je nám ale návštěva. Už jste tu nějakou chvíli nebyl," usmál se asi šedesátiletý muž v tmavohnědé kutně převázané bílým úzkým provázkem. Na krku měl pověšený růženec s křížkem. Pootevřel dveře a lehkým pokynutím ruky pozval oba detektivy dál.

„Otče Richarde," podal mu Lee s úsměvem ruku a během cesty dovnitř mu představil i svého nového kolegu. Když se o chvíli později posadili ve skromné klášterní místnosti ke stolu, Lee mu spěšně vylíčil, co se stalo a co zrovna vyšetřují.

„Otče, potřebujeme od vás pomoct," objasnil mu Lee ten největší důvod jejich návštěvy. „Nemáme žádné informace, které by nám pomohly. Napadlo mě, že třeba u vás, v archivu, bychom mohli něco objevit."

Otec Richard se usmál a pokýval souhlasně hlavou. Nebylo to poprvé, co ho detektiv navštívil a co mu pomohl zachránit spousty lidských životů. „Poslal tě Bůh," řekl mu jednou, „a je-li to jeho vůle, rád ti pomohu." Nikdy ho neodmítl a dveře kláštera byly pro něj i ostatní detektivy z oddělení vždy otevřené.

Do místnosti vstoupil jeden z mnichů a na tácu nesl tři šálky s čajem. Mniši se nažili být maximálně soběstační a pečlivě obdělávané zahrady jim poskytovaly vše potřebné. Včetně bylinek na čaj, který byl opravdu lahodný, jak Nick o chvilku později zjistil.

Otec Richard pomalu upil čaje. Snad ze slušnosti, protože na tomto zbožném místě se nikdy nespěchalo, ale bylo na něm vidět, že nemá stání a usilovně o něčem přemýšlí.

„Možná, možná jsem někdy něco zaslechl. Od bývalého představeného kláštera, otce Gregoryho, ale je to dlouho, dlouho, to jsem byl ještě novic...." uvažoval zadumaně, jakoby ani nevnímal detektivy vedle sebe.

A pak to stejně nevydržel a rychle vstal ze židle. „Pojďte se mnou," vyzval detektivy. Lee věděl, kam půjdou. Klášter totiž skýtal nejen ochranu a útočiště před vnějším světem, ale i v podzemí ukrýval ještě jednu věc. Knihy. Stovky a stovky knih, kronik, svitků a zápisů. Tajné amulety, knihy zaříkání, relikvie. V několika obrovských místnostech pod klášterem byly ukryty vědomosti a znalosti nevyčíslitelné hodnoty. Celá staletí soustředěna na jednom místě a jen málokdo o nich věděl. Mniši je střežili jako oko v hlavě a důsledně o ně pečovali. Každá místnost byla vyložena dřevem, v každé byl krb a několik stolů. I když byly místnosti vybudovány pod klášterem, bylo zde teplo a příjemně.