"Běž!" - Doctor Who Fanfiction CZ

Rozehřátí

Říkám ti, bylo to o fous! Mohla jsi vybouchnout i s tou restaurací!" Braco si přisedne ke mě na pohovku. Obesazená Oswin a Bracem mi začíná být horko. "Jak jsi vlastně věděla, že to bouchne? Jak jsi to poznala?" Máma se ke mě přitočí a vsune mi do ruky hrnek kávy.

"Byl tam muž, co mi to řekl," vysvětluju. Snažím se nemyslet na to, co se s ním muselo stát. Zalezl zpět. A už nevylezl. Při výbuchu byl tam. Přímo v centru. Odpálil ty věci, kterým říkal Kyberlidé. A vzal s nimi i sebe. Před očima se mi mlhavě vybavuje výbuch z blízka. Jeho tělo v mžiku zmizelo. Muž, co si říkal Doktor. Jeho tělo. Kusy látky. Kravata. A věc, které jsem si všimla až teď. Ty rudé Conversky.

Někdo mě zatahá za rukáv. "Roxx! Hej, Roxy, prober se!" ležím na zemi. Jak se to stalo? Měla jsem plnou hlavu nesmyslů a nevnímala okolní svět? Nebo jsem snad-

Crrr! Crrr! Crrr! Crrr!

Zvonek. Ten pitomý zvonek. Rychle se zvednu a běžím otevřít. "Roxy, počkej! Neměla bys vstávat! Tohle je nebezpečné!" zavolá za mnou máma. Ale to už otevírám dveře.

Vyjeknu.

Pak si znovu prohlédnu postavu, která stojí přede dveřmi. Hnědé, krásné oříškové vlasy. Bláznivý účes. Modrohnědá kravata a dlouhé sako přes košili. Červené Conversky.

"Ahoj!" zvolá nadšeně. Mává před sebou hůlkou, jakou jsem viděla den před tím. Modré světlo je zářivé, jako měsíc. "Dok-to-re?" vykoktám. "Hm. Jo, tak nějak." Doktor se chová, jako by se nic nestalo. "Roxy!" zezadu se přiřítí Oswin a má máma. "Ty toho člověka znáš?" Doktor se nadechne, jakoby chtěl zapírat, ale nakonec se jen usměje. Poklepe mi pěstí na čelo. "Ne, nejsi." "Co nejsem?" zajímám se. "Nejsi z plastu!" upřesní. Nějak ho nechápu. "Právě tu hledám jiné formy života, další hrozby, ale vypadá to, že tu nikde žádné nejsou..." pak zasvítí modrým světlem na mámu a Oswin. "I když..." podrží hůlku vodorovně jako teploměr a pak se podívá na nás. "Tak jo, kolik vás tu je?" zeptá se. "Cože?" máma se k němu přisune a vytrhne mu věc z ruky. "Co je to? Jak jste zjistil moji adresu? A jak jste to proboha přežil?!" vykřiknu. Jsem naštvaná, ale nevím proč. Možná jsem spíš zděšená. A asi i tak trochu šťastná. Pak mi hlavou bleskne myšlenka. Zaklepu muži na čelo. "Co je?" zeptá se udiveně. "Nejste umělej, sen, ani duplikát..." přemýšlím. "Tohle se mi zdá? Pořád ležím na zemi u pohovky?" muž zavrtí hlavou. "Občas se vyplatí parkovat u místa výbuchu..."

Zavrtím hlavou. "Kdo jste?"

"Já jsem Doktor."

"Doktor kdo?"

"Ne, jenom Doktor."

"Jaký Doktor?"

"Prostě Doktor!"

"Ale Doktor čeho?"

"Ničeho, všeho - vyber si!"

"Co?"

"Neřeš to!"

"Tahle konverzace končí!"

Matka tleskne rukama jako na fodbale. "Mami!" "Ne!" pak se otočí na Doktora. "Přivádíte mě k šílenství, i mou dceru. Odejděte." řekne klidně. Muž se trochu ukloní a pak se vydá směrem pryč. Dívám se, jak odchází. Máma pomalu zabouchne dveře.