"Běž!" - Doctor Who Fanfiction CZ

Muž s budkou:

Doktor je moje nejoblíbenější postava - ne, kecám, nejradši mám Oswin! 

No, první část s Doktorem je tu, Allons-y!

Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Hudba hraje tak nahlas, že mi prochází tělem, až mi tuhne krev v žilách. Po asi dvanácté sklenici vody se zvednu od stolu plného jídla a zamířím ke dveřím na toalety. Ještě než vejdu z mezi-síně přímo na dámy, otočím se o devadesát stupňů. Přímo za mnou jsou dveře ven. Pak tam zajdu, potřebuju čerstý vzduch. Pak ale něco mé rozhodnutí změní. Venku přede dveřmi se něco pohne. Někdo je venku. Nikdo by neměl být venku, všichni jsou uvnitř. Možná se mi to jen zdálo. Ale pak se to stane znova. Někdo se zjeví a zmizí stejně rychle. Pomalu dojdu ke dveřím. Pak otevřu a oklepu se, venku je pořádná zima. Přitáhnu si sako blíž k tělu. Vykročím ven. Uslyším hlasy. Vlastně jenom jeden. "Tak jsme se dostali někam...ne! Řekni mi, že nejsme na oslavě?" Mužský hlas je naprosto neznámý. Navíc mluví, ale nikdo mu neodpovídá. Je tu jen zvuk. Zvláštní zvuk, pištivý a hučivý zároveň. A zní to, jakoby muž mluvil k tomu zvuku. "Nevztekej se! Můžeš si za to sama! Jsi nespolehlivá! Kde jsme? A kdy?" nějak tomu nerozumím. Kdy? Hlas se ozývá přímo z poza rohu. "Detekuji formu života. Asi metr od nás." muž mluví klidně, ale mě dojde, že detekuje mě. Oddálím se, ale zvláštní zvuk se ozývá pořád. Jakoby byl naštvaný. Nebo smutný. "Já vím, tohle se stává často," promluví hlas. "Nemůžeš za to..." muž zní utrápeně. "Ale teď máme jiný problém. Něco se tu stalo, nebo stane. Cítíš to? Proto jsi mě dostala sem?" zvědavost mi nedá. Přiblížím se blíž k rohu a pak skočím. Skočím za roh a narazím hlavou do dřevěného objektu, který se mi postaví do cesty. Zevnitř se ozve heknutí. "Co je? To neděláš ty? Je někdo venku?" když se oddálím, abych si objekt prohlédla, málem upadnu. Je to něco jako dřevěná modrá policejní budka. Vypadá nově, její barva je zářivá a vydává zvláštní impulzy. Podrbu se na hlavě. Co to proboha... Ale než stačím myslet na něco jiného, dveře se otevřou. Z nich vystrčí hlavu muž, jemuž hlas patří. Má tmavé hnědé vlasy, má jich dost. A má hnědé sako a kravatu. Rozhlédne se na jednu stranu. Než se otočí na mě, skočím za roh. Přitisknu se ke zdi a sunu se ke dveřím. Od místa, kde stojí budka a muž se ozve hlas. "Je tu někdo?" pak je chvíli ticho a pak uslyším cvaknutí dveří. Tlumený hlas ale stále mluví. Došlo mi to. Povídá si s budkou! Ale kdo si proboha povídá s budkou? Musí to být blázen. "Ano, máš pravdu, je to hloupost. Zase jsme někoho vyděsili. A vypadá to tu normálně. Budova je normální, takže jsme asi někdy ve dvacátém prvním století. Mám pravdu?..." víc už neslyším. Vejdu dovnitř. Ovane mě teplý vzduch. Když otevřu dveře do restaurace, hned na boku je Oswin. "Kde jsi byla? Chtěla jsem tě jít hledat, bude se zpívat karaoke!"