𝐒𝐓𝐑𝐎𝐍𝐆𝐄𝐑 [TUA ff/ Five Hargreeves]

1.Uvod

Něco málo o čísle 8
Jmenuju se Jane Hargreeves.
Jsem číslo 8.
Narozena 1. Října 1989
Moje schopnosti jsou: nadpřirozená rychlost
Neviditelnost
Potom i moc jakou má Wanda z Avengers,jen místo červeného efektu kouzel má černou a není to Scarlet Witch. Prostě má jen stejnou magii
.
.
.
.
Příběh-rok 2004
Ležím na posteli s pocitem že už dneska nic dělat nebudu. Když jsem otevřela oči viděla jsem modrý záblesk...kdo jiný než Pětka by to mohl být.

"Hele máme jít na večeři tak pojď a potom něco vymyslíme co budem dělat"

Sedla jsem si .

"Zahrajeme kdo bude první u stolu?"ušklíbla jsem se

"Jestli chceš,ale nebul že prohraješ"

"Já?a prohrát? Pff to určitě,dáme sázku když vyhraju já dáš mi tvůj dezert ,když vyhraješ ty tak si něco vymyslíš co chceš"

"Fajn"

Pětko kdyby si tak věděl že stejně vyhraju. Stal sice daleko ode mě ale začli jsme počítat když už chtěl říct TEĎ tak jsem svoji nadpřirozenou rychlosti se ho dotkla a od se premystil i se mnou. Jelikož sedíme vedle sebe tak jsem si rychle sedla na svoji židli. A samozřejmě kdo vyhrál? Já.

"Tak kdo bulí teď?"a vítězně jsem se usmála.

"Potvoro" řekl Pětka a sedl si.
"Jo jinak mimochodem dneska bych se chtěl otce zeptat ohledně toho cestování časem"

Zarazila jsem se " Pětko děláš si srandu ? Neptej se ho a nikam cestovat časem nebudeš"

Víc už jsme si neřekli protože přišli ostatní a pak i otec.
Nic zvláštního se neděje,jen to že zítra nám odpadá trénink. Prý si potřebuje něco vyřešit.
Aaa už je čas na dezert řekla jsem si hlavě.

Naklonila jsem se k Pětkovi "Tvůj dezert je teď můj,takže davaj" on mi to jen mlčky dál a nic neříkal.

Potom co jsem dojela svůj dezert tak jsem se chtěla s chutí pustit do druhého ale upoutal mě Pětka jak něco chce říct.

"Tati kdy už budu moct cestovat časem?"

"Nejsi na to ještě připravený číslo pět"odsekl mu otec.

"Jsem připravený!"a následně se teleportoval kousek od Vanyi.
"Vidíš?!"

"Číslo pět vrať se na své místo,A k tomuhle tématu se vracet nebudu!"zvýšil už otec hlas.

Pětka se naštval,bouchl rukou do stolu a odešel. Na nic jsem nečekala a vydala se za ním.

"Číslo pět a číslo osm! Vraťte se ihned ke stolu!"zařval na nás otec.

Pětka se teleportoval ven a já svoji nadpřirozenou rychlosti běžela k němu.

"Pětko počkej! Nemůžeš tam jít ,a hlavně ne teď a ne sám!"zařvala jsem na něho.

Zastavil se a otočil se na mě" Tak pojď se mnou,nic ti v tom nebrání."

Já jsem se jen zastavila a dívala jsem se na něho,cítila jsem že se slzy vrhají na povrch.

"Víš že nemůžu,víš jak bych moc ráda šla ale nemůžu"to už mi slzy šli proudem.

Pětka se rozešel ke mě a já se nehla ani o krok a dívala jsem se na něho. Stal jen pár centimetrů ode mě. Oběma rukama mi setřel slzy.

"Prosím, neodcházej"

Dívali jsme se vzájemně do očí. Pomalu se Pětka ke mě přiblížil až mi dal malý polibek na rty. Ten jsem mu oplatila.

"Promiň" jenom řekl a už byl pryč.

Na novo se mi spustily proudy slz. A koukala na místo ještě kde před chvílí byl.
Po chvilce jsem se nadpřirozenou rychlosti vrátila do academie,u stolu už nikdo nebyl tak jsem šla do svého pokoje. Kde jsem si lehla a brečela.

____________________________
Tak lidi,todle je první kapitola. Tady ta kapitola je jen aby jsme byly v ději je to prostě minulost. Jinak co říkáte zatím?
U dalšího dílu Čusán!