Pomstím se! [Dokončeno] <BNHA FF>

#13

Elektřina mi zatarasila cestu jak nahoru, tak přes něho.

Zvedla jsme ruce na znak, že se vzdávám, i když jsem to nemyslela vážně. „Máš mě, tak co teď uděláš?" mluvila jsem poraženeckým hlasem.

„Kde je Shinso!?" zařval rozzuřeně. „Ale! Tak ti si ten jeho přítel?" dala jsem ruky zase po del těla. „Do toho ti nic není! Viděl jsem jak s ním někam jdete! Kde je?!" „Je u nás na základně a myslím, že k vám se už nevrátí." pokrčila jsem rameny. „Utekl jednou, uteče zase!" „Utekl?" zasmála jsme se. „Neutekl, já mu pomohla a pustila ho, nemusel doslova nic dělat. Řekl že utekl jen proto, aby chránil Ligu, do které nyní patří." „Nepatří! Nešel by k vám dobrovolně." „Ja myslím, že se mílíš"

On nechal blesků a začal brečet. „To není pravda! Lžeš mi! Chceš mě jen oblbnout!" obviňoval mě. „Mysli si co chceš, ale kdybychom ho drželi násilím řekla bych ti to a ještě se vám za to vysmála, ale to jsem neudělala. Tak ti radím, teď zmiz nebo budeš vězněný taky." řekla jsem vážně.

On se jen dobelhal ke stěně staré budovi a tam plakal. Přišla jsem k němu blíž a objala ho. On se mě snažil odstrčit ale nepovedlo se mu to, „Chceš si s ním promluvit?" zeptala jsem se opatrně. On jen kývl.

Vzala jsem do ruky telefon, že napíšu Kurogirimu aby sem Shinsa warpnul. Když jsem však vzala mobil projel mnou elektrický šok a pak mě někdo svázal.

Probudila jsem se připoutaná na nemocničkním lůžku.

Když jsem se podívala po pokoji, tak jsem opravdu byla v nemocnici. Byl tu se mnou ten pikachu kluk, měl hlavu na mé posteli a spal, zbytkem těla seděl na dřevěné židly.

Podle světla z venku jsme usoudila, že bude asi brzo ráno.

Sice jsem nechtěla pikachua budit, protože vypadal tak nevinně, ale opravu se mi tu nechtěla ležet do nekonečna.

Trochu jsem zařvala a hned byl vzhůru. „Proč si to udělal?! Ty ses snad nechtěl vidět se Shinsem?! Pusťte mě!" Najednou jakoby mě chytl záchvat jsem tam začla vyřvávat a krouti sebou aby se zbavila pout na nohách a rukách. On se mě asi snažil uklidnit, ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem pryč.

Nakonec jsem přestala únavou. Rozbrečela jsem se tam. Ano, drsá záporačka se s tohohle dokáže rozbrečet. Pikachu byl odemně vzdálený přes celou místonost.

„Hou, hou, klid" uklidňoval mě. Na to jsem sebou hned škubla. Nestojím o to aby mě někdo uklidňoval. Zvlášť hrdina.

Když jsem sebou škubla znova tak ke mně přišel a obejmul mě. Bylo to příjemné obejmutí, tak jsem se trochu uklidnila. „No vidíš jak to jde." rýpnul si. Jen jsem si odfrkla a nechala se dál objímat.

Začly se mi zavírat víčka a ačkoli vím, že bych neměla, protože bych mohla být na ještě horším místě, usnula jsem.

Když jsem se probudila, všimla jsem si pikachua spacího opět na dřevěné židly s jeho hlavou na mé dočasné postely.

Venku byla tma jak v pytli, takže je asi noc. Dostala jsem hlad tak jsem ho zas probudila. On se probral a usmál na mě. „Potřebuješ něco?" staral se. „Mám hlad." zachraptěla jsem potichu. „Dobře, tak já ti pro něco zajdu." řekl a zvedl se.

Za asi pět minut přišel s čím si, co vypadalo jako guláš. „Dobře, oddělám ti ty pouta, ale ty za to budeš hodná, dobře?" sice nechci, ale opravdu mám hlad, tak jsem jen kývla.

- - - - - -
Jak dloho myslíte, že Maya u hrdinů zůstane? Xd

564 slov.