Lonely Throne (Ereri/Riren)

1. Kapitola

„Král je mrtev!" rozeznělo se celým náměstím. Doposud rušné tržiště zcela utichlo. Obyvatelé se zastavili na místě a nevěřícně sledovali královského posla oznamujícího tuto srdcervoucí novinu.

Po chvíli se tržištěm rozezněly horlivé rozhovory zděšených občanů. Nemohli uvěřit tomu, že je jejich král opravdu mrtev. Dohadovali se o všem možném i nemožném a také o tom, zdali je princ vůbec schopný usednout na trůn.

Mezitím, co se obyvatelstvo dohadovalo o králově smrti, princ v jeho komnatě vyčerpaně seděl v křesle a upřeně sledoval plameny v ohništi krbu. Jednou rukou si podepíral hlavu a v té druhé držel zavřenou knihu. Jeho tmavé havraní vlasy mu padaly do chladných očí a na tváři mu hrál nic neříkající výraz. Smrt jeho otce není jediná věc, co ho trápila. Musel se chopit koruny a začít vládnout, i přesto, že to nikdy neměl zájem. Hange, králova pravá ruka, měla na starosti království v králově nepřítomnosti. V případě jeho smrti, jak tomu právě bylo, se měl vlády chopit následník trůnu, tedy potomek krále.

Princ odložil knihu na malý dřevěný stolek vedle křesla a pomalu odešel ke dveřím. Když natáhl svou ruku, aby mohl stisknout kliku, se dveře rozletěly a v nich vyskočila, na tuto čerstvou událost, až moc veselá Hange. Ovšem na princi nebyla poznat sebemenší reakce.

„Tak co Levi, teda budoucí králi, už se připravuješ na korunovaci?!" poskakovala zvesela Hange okolo malého Leviho s ledovým výrazem.

„Hmm..." zabručel v odpověď. Hange přestala poskakovat a její úsměv vymizel.

„L-levi..." vydechla posmutněle a se soucitným výrazem se mu zadívala do očí.

„Moc mě to mrzí, ...víš, že jsem to tak-" Levi položil ruku na Hangino rameno a tím ji přiměl mlčet. Jeho ledově ocelové oči se zatoulaly do těch Hanginých.

„Musím jít." Hange pouze přikývla a poté mu uhnula.

...

Chlapec v tmavé kápi kráčel nočními ulicemi města, které osvětlovalo pouze slabé světlo loučí. Naproti němu se zjevila další postava se zlým úšklebkem. Chlapec v kápi osobu očekával, ale i přes to se na chvíli zastavil.

 „Copak, máš snad strach?" vysměje se tajemný muž osobě v kápi. Zahalený chlapec stále stál bez jakékoliv odpovědi na místě se sklopenou hlavou. Muž se pouze pro sebe pousmál

 „Takže pan tajemný, jo?", s hochem to ovšem ani nehnulo.

 „Aach!" oddechl si muž unaveně a zároveň trochu podrážděně. 

„Tady! Čtvrtinu dostaneš teď a zbytek když splníš své poslání! Vem si ty prachy a udělej, co máš! Nemám tu na tebe celý den!" Hodil muž chlapci měšec s mincemi a odkráčel pryč. Zahalený chlapec si měšec strčil do kapsy. Dále se s úsměvem vydal zpátky cestou, kterou přišel.

...

Následující den se budoucí král procházel koridory chladného hradu a při tom přemýšlel o budoucnosti. Nebyl mentálně připravený začít vládnout, ale na to, se ho nikdo neptal. Nikdy se ho na jeho názor nikdo neptal. Vzdělaný na kralování byl dost, ovšem vládnout skutečným lidem, to bylo zcela něco jiného. Nebyl připravený na to, že na jeho rozhodnutí bude záviset spousta životů.

Občas si přál být normální, žít někde v malé chaloupce daleko od ostatních lidí, jen on, jeho věrný kůň a pes. Příležitostně, když měl v tu chvíli opravdu bujnou fantazii, by si i přál, aby tam s ním žil někdo koho by miloval a jeho láska by byla opětována. Ovšem, tady ta svá tajná přání musel pohřbít hluboko ve své mysli, protože věděl, že to jsou věci, které se nikdy nestanou.

Zpátky do reality. Prince dnes čekal pohřeb krále, jeho otce, který zemřel následkem dlouhodobé neznámé nemoci. Nikdy si nebyli, kdo ví jak blízcí. Kenny jako otec stál za starou belu, ale jako král, to s ním nebylo až tak špatné. Byl mezi poddanými dost oblíbený a vládnout království také docela uměl. Lidé nežili v chudobě, nechal vybudovat několik škol a dokonce se mu podařilo rozšířit území království. Levi by se mu nikdy nedokázal vyrovnat.

Bylo mu teprve pětadvacet. Jeho otec usedl na trůn ve třiceti a vládl necelých 28 let. Když bylo princi 7 let, jeho matka náhle zemřela na záhadnou nemoc. Jeden den měla plno energie a radosti na rozdávání, a ten další náhle ochořela. Ani nejlepší lékař z království ji nedokázal pomoci. Král to tehdy nenesl moc dobře. Celé dny byl zavřený ve své komnatě a vůbec nevycházel ven. Ze dne na den vyšel z komnaty a choval se jako by se nic nestalo. O zesnulé královně nikdy nemluvil.

O pět let později do jeho života přišla Hange. I přes její věk, kdy byla jen o pár let starší než Levi, se za několik let, díky její chytrosti stala královou pravou rukou. Poddaní mezi sebou šířili pomluvy, že je jeho nemanželskou dcerou, nebo že je to vyslankyně ze samotného pekla. Ani jedna teorie ovšem nebyla pravdivá. Hange dost často dohlížela na Leviho. Byla jako jeho starší nevlastní sestra. Sice ho to, občas až moc energické chování dost otravovalo, ale byl rád, že tam pro něj je, kdyby ji potřeboval.

A on ji právě opravdu potřeboval. Jakožto pravá ruka krále věděla jak na vedení království. Přemýšlel nad tím, že by Hange korunu přenechal, ale kdyby to udělal, byl si jistý, že by se jeho otec vrátil ze záhrobí a uškrtil ho. Přesto že měl, dle Leviho názoru, Hange v mnohém radši, nikdy by nedopustil, aby vládla žena. Levimu by to bylo jedno, kdyby to, aby usedl na trůn, nebylo královo poslední přání než zemřel.

Princ otevřel mohutné dubové dveře. Prošel skrz malé nádvoří a zamířil do menšího kostela, kde se měl králův pohřeb konat. Vyšel tři kamenné schody, otočil klíčem v zámku a se zavrzáním dveře pomalu otevřel. Naskytl se mu pohled na chladný kostelní sál s lavicemi za sebou po stranách a oltářem na druhém konci síně naproti dveřím. Vpravo od oltáře se nacházela zavřená rakev.

Zavřel dveře a pomalým tempem se rozešel k oltáři. Zvuky podpatků bot se v tichém kostele rozléhaly.

V kostele byl chlad. I když bylo ticho, tak šel slyšet nezvyklý šepot, který se vám ryl do uší. Levi se zastavil. Svůj chladný, nic neříkající pohled zaměřil na rakev se před ním. Chvíli tam jen tak stál a mlčel. Pomalým pohybem zvedl ruku a poté ji položil dlaní na rakev.

„Tak otče. Přichází čas, kdy všechno své břímě házíš na mě... I když jsem k tomu byl vychován, nevím, zda to zvládnu. Netuším, jestli dokážu udržet to vše, co jsi vybudoval...lid mě nebude mít tak rád jako tebe, vždyť už teď na mne hází pohledy odporu. Ty jsi byl král, vůdce, o kterého se mohli opřít, ten co se na ně usmíval i když to bylo těžké, ale můj úsměv? Ten umřel společně s matkou...sám si to říkal, že má tvář je jako z kamene. Jakoby všechen ten život a emoce odešli...jakoby mé oči zahalil nekonečný ocelově chladný stesk. Já, si nejsem jistý...musím být silný, silnější než celý lid dohromady, mít srdce pevné jako vůdce a duši ze železa, které nezničí ani žhnoucí meteorit...to jsi mi říkal. Proto se újmu vlády, kvůli tvým slovům a proto, že nemám na výběr-" dveře do kostela se s hlasitým zavrzáním otevřely. 

Zdravíme, a vítáme vás u tohoto příběhu. :))

Tato povídka nás napadla už někdy na začátku podzimu, ale než jsme doladily detaily a odhodlaly se napsat prvních pár kapitol už byly Vánoce.

Dnes jsou Leviho narozeniny, tak jsme si řekly že je načase vydat první kapitolu.

Doufáme že se vám bude příběh líbit, a samozřejmě se omlouváme za případné chyby.