Newte?!

Otočme list

Panebože, to se potřebuje tak předvádět? Takový divadýlko. Protočila jsem panenky.

Podívala jsem se na ostatní. "To nejsem já," řekla jsem a vysloužila si jenom nadzvednutá obočí. "Teda, jsem to já. Ale nic z toho jsem neřekla. Teda, technicky vzato řekla, ale nemyslela jsem to takhle, je to celý vytržený z kontextu," bránila jsem se. "Nikdy bych se na tomhle nepodílela, a už vůbec ne dobrovolně." Vím, jak moc by to ranilo Newta. Nejenom, že bych mu zase lhala, ale ještě o něčem takovým. To místo ublížilo obzvlášť jemu, a to ještě ani neví jak moc. "Já opravdu nevím, co si myslet," řekl Newt. "Vážně nevím, kde stojí pravda." "Newte, věř mi-" Nestihla jsem dokončit, protože mě přerušili muži, kteří vtrhli do místnosti. 

V jejich čele nestál nikdo jiný než můj bratr. Thayer. Aspoň vím, že to tu pořád řídí W.I.C.K.E.D. Vypadal naprosto zdravě, žádné známky viru jsem na něm nezpozorovala. Jediná změna byly jeho vlasy, které teď byly krátce zastřižené. Kluci trošku poodstoupili dozadu, nevěděli totiž, kdo muži jsou. 

"Už se nemusíte bát, už jste v bezpečí," řekl Thayer. "Aby to tak však zůstalo, musíte jít rychle s námi, aby vás tu nenašel W.I.C.K.E.D." Kluci se po sobě nevěřícně podívali. "Hned." 

Nemá smysl snažit se bojovat a utéct. W.I.C.K.E.Du je tu dvakrát tolik co nás a vsadím se, že venku na ně čekají posily. To bude chtít větší plán. Nemohla jsem to ale nechat tak, že bychom odešli a kluci byli v domnění, že tohle jsou ti dobří, kteří nám chtějí pomoct. Navíc je mi jasné, že se s klukama neuvidím, W.I.C.K.E.D mě s nimi nenechá samotnou teď, když mám vzpomínky. Rozeběhla jsem se k Newtovi, natiskla se k němu a objala ho kolem krku. Svojí tvář jsem natiskla na jeho a zašeptala mu do ucha: "Nevěřte jim." "No tak, rychle. Na objímání budete mít času dost." Uslyšela jsem Thayera. Odstoupila jsem od Newta a stejně jako ostatní jsem se nechala muži odtáhnout. 

Když nás dovedli ven, čekal tam autobus. Zavedli nás dovnitř a všichni si posedali na sedačky. Autobus se rozjel a vezl nás do neznáma.

Asi po půl hodině jízdy jsme zastavili. Vystoupili jsme a před námi se tyčila obrovská rozlehlá budova. Táhla se až do veliké dáli. 

Odvedli nás dovnitř, kde jako první byla místnost připomínající jakési skladiště. Všude byli poházeny různé krabice a další věci. My šli ale dál. 

"Kdo jste?" zeptal se Minho. "Někdo, kdo vám chce pomoct," odpověděl Thayer. "Ale proč?" ptal se Thomas. "Protože jste naší největší nadějí. Jste imunní vůči viru, jste budoucnost lidstva." Thayer se na mě stále ještě nepodíval. Což je vlastně dobře, aspoň je lehčí potlačit nutkání po něm skočit a vyškrábat mu oči. Já vážně dokážu být milá. 

Po stranách chodby se nacházely různé dveře. Do nich vždy po deseti naskládali někoho z nás, až jsme zbyli jenom já, Thomas, Newt, Minho, Winston, Pánvička a Chuck. "Dáma samozřejmě dostane vlastní příbytek," řekl Thayer, jak kdyby to byl fakt. Kluci se na mě nejistě podívali. Oni jsou stejně z Placerů už jediní, koho bych zajímala. "Nebojte se o mě. Společnost mi určitě chybět nebude." Podívala jsem se na Thayera. Kluci jenom kývli hlavou a vešli do svého pokoje. 

My pokračovali dál. "Je vidět, že na rodinu se nezapomíná, že Mads?" prohlásil Thayer. "Na tebe se nedá zapomenout, drahý bratře," odvětila jsem. O pár dveří dál, skoro na druhém konci chodby na mě čekaly mé dveře. Vstoupila jsem dovnitř.

Pokoj byl opravdu malý. Nebylo tu ani okno, jediný zdroj světla byla žárovka na stropě. Umyvadlo, záchod, postel. Toť vše. Na posteli bylo naskládáno čisté oblečení. Teda aspoň doufám, že bylo čisté. W.I.C.K.E.D si na přepych zřejmě nepotrpí. Já strávila pár dní v díře pod zemí, takže já už vlastně také ne. 

Dveře sebou práskly. Tedy spíše jimi práskl Thayer. "Jsem rád, že se ti vrátily vzpomínky," řekl a usadil se na mou postel. Já zůstala stát, rozhodně jsem neměla v plánu si k němu sednout. "Proč jsi to udělal? Proč to všechno děláš?" zeptala jsem se. "Já nechtěl umřít a teď chci zachránit svět. To už jsem ti říkal," odsekl. "Chápeš, že oni už ten lék mají? Že takhle svět nezachráníš?" "Ale já bych stejně ničemu nezabránil! Oni by to všechno stejně udělali. Já akorát mohl být na špatné straně a tebe nechat zemřít!" Takže to nebyl W.I.C.K.E.D, kdo mě chránil, ale Thayer. "A navíc si nemyslím, že ti to tak vadilo, když jsi se líbala s tím tvým blonďáčkem." "O to tady nejde. Zlo by vždy vyhrálo, kdyby se proti němu dobro nepostavilo. Vždycky se dá vyhrát. To ale nikdy nezjistíš, když tomu nedáš šanci." "Je vidět, že ty sis stranu vybrala," pronesl. "Jen bohužel ne tu stejnou." "Co nás teď vůbec čeká?" "Nedělej, že nevíš. Přece další část testu. Spáleniště."