Newte?!

Mami?

Zdál se mi sen. Musel to být sen. Co jiného?

Nebo snad vzpomínka. Na tohle si ale nepamatuji. 

Někdo si s mými vzpomínkami však už pohrával. Kdo ví, co všechno mi s pamětí mohli provést. 

Nenacházela jsem se ve svém těle. Ale ani nebylo cizí. Bylo vlastně moje, jen to nebylo to sedmnáctileté, ale to třináctileté. Oblečená jsem byla ve svém dětském pyžamku s Mickey Mousem. Jo, já Disney milovala. Vlasy jsem měla zapletené do copu. Rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem ve svém pokoji a v televizi běžel film. A já přesně vím jaký. 

"Jsi plnej překvapení," řekl krátkovlasý kluk. "Nemusíte s námi, ale my odcházíme," odvětil mu druhý kluk. 

Ve skutečnosti by Thomas nebyl tak vážný. Ve skutečnosti by Gallymu odporoval plný sarkasmu. 

Ve skutečnosti. Ale co je vlastně skutečnost?

Mé myšlenky přerušila žena, která vstoupila do pokoje. Byla středního věku a světlounké vlasy jí splývaly po ramenou. Byla stejně krásná jako si ji pamatuji. 

"Mami?" chtěla jsem říct, ale nic ze mě nevyšlo. Snažila jsem se mluvit dál, ale pořád jsem nedokázala vyřknout ani hlásku. 

Maminka se ohlédla na televizi. "Už zase? Labyrint? Neviděla jsi ten film už stokrát?"

"Ne," vypadlo ze mě. "Sto a jedenkrát." Ale já nic neřekla. Jakoby mě něco ovládalo. Jako kdyby v mém těle byl ještě někdo. Třeba mé mladší vědomí. To tomuhle tělu momentálně poroučí. 

"Ale když ono je to tak skvělý. Ten strach a nebezpečí, kteří vyvolávají rmuti. To přátelství a láska, pro kterou by klidně zemřeli. Ta morálka, kdo je dobrý a kdo zlý, kam až sahají lidské hranice..."

"A jeden blonďatý kluk s britským přízvukem, viď?" Zasmála jsem se. "To, že se na ty kluky dobře kouká, je pouze bonus."

"Hm, hlavně na Newta. Hele, nejsi náhodou moc malá? Neměla by sis hrát s panenkama místo toho, aby ses tu koukala na kluky a filozofovala?" nechápala maminka. "To není jenom o tom, že je Newt pohledný. On je chytrý a vždy připravený pro své přátelé obětovat všechno. Myslí na ostatní, na ty, které miluje, a pak až na sebe. Taky bych taková chtěla být."

Proč je moje o čtyři roky mladší já o tolik chytřejší, než moje nynější já? 

"Jsi taková. Nejsi dokonalá a nikdy nebudeš. Takový totiž není ani Newt. Někdy to může být v životě těžké. Někdy se můžeš špatně rozhodnout a udělat chybu. Uděláš jich spousty. Ale důležité je to, co uděláš poté. Jestli a jak to napravíš. Jsme lidi. A chybujeme. Ale také milujeme, pomáháme, máme dobré úmysly, snažíme se a odpouštíme."

"Díky, mami," poděkovala jsem jí zároveň se svým mladším já. 

"Ale víš, co Newt taky měl jako ty?" Zavrtěla jsem hlavou. "Večerku. Takže šup, vypni lampičku a až to skončí, vypni si televizi a spinkej." "Dobrou." "Dobrou noc." 

Probudila jsem se. Tentokrát už do svého reálného těla. Vyskočila jsem na nohy. Teď už vím, co přesně udělat.