Meissa | hp

7. Kapitola

Rok 1996, 3. prosinec – patnáct let

Narozeniny. V sirotčinci je to den jako každý jiný, nikdo nikomu nepřeje všechno nejlepší, jen kamarádi, kterým řeknete své datum narození si možná vzpomenou. Jenže Meissa nemá žádné kamarády.

Vlastně ji to ani nevadí, nevadí ji, že nikdo neví, že se dnes narodila. Za těch několik let, co strávila v sirotčinci jí přestalo vadit, že se s ní nikdo nebaví a považují ji za šílence, psychopata, kterého by měli zavřít do blázince.

Nic si z toho nedělala, ona totiž ví to, co oni ne, je výjimečná. Neví sice co je zač ta energie, co ji umožňuje pohybovat věcmi pouze pomoci mysli, nebo dělat další věci, netuší jaktože dokáže vytvořit svůj plamínek a dokáže ho kontrolovat. Ví jen, že je to něco speciálního, že ona není obyčejná.

Čím byla starší, tím víc přemýšlela nad tím, jaktože tohle umí a jestli to uměli i její rodiče. Přemýšlela také nad tím, jestli vůbec žije někdo z její rodiny.

Věděla že Holidayovi nebyli její pravá rodina, prý si ji adoptovali, ale nikdo neví odkud nebo od koho.

Meissa to považovala za další kousek skládačky, věřila že tam někde je alespoň jeden její příbuzný.

Tohle bylo to jediné na čem ji záleželo..., najít svou rodinu.

V sirotčinci jí nikdy nevydrželo nic na čem ji záleželo, pokaždé jí to někdo sebral... nejhorší ztráta však byla její jediná kamarádka, kterou tady měla. Tu ji vlastně nikdo nevzal... ta ji opustila sama a to jen ze strachu.

Meissa si pohrdavě odfrkla, Jenna nemohla být její kamarádka, když ji tak lehce opustila.

Nesnášela sirotčinec, nikdy ji nepřinesl nic dobrého, vždycky ji ublížil. Chtěla odtud pryč, jít hledat rodinu... to je její jediná touha, jediná věc na které ji záleželo.

Pokud by ji její rodina nechtěla, nad tím ani nechtěla přemýšlet, tak by ji to zlomilo, snad ještě víc než cokoliv, co se ji v sirotčinci stalo.

Zbývají ještě tři roky... a pak se může vydat kam jen bude chtít.

***

Všichni si šuškali o kudrnaté černovlásce, když kolem nich procházela, tak se na ni obezřetně dívali a mlčeli. Na to už si Meissa taky zvykla, od doby co se naučila využívat tohohle svého talentu ji nedělalo sebemenší potíže zastrašit někoho, kdo ji otravoval.
Počínaje roztříštěním skleničky v jeho rukou, až po hrůzostrašné sny, vždy něco zabralo a pokud ne, tak přitvrdila.

„Ten sen mi určitě vytvořila ona," uslyšela šeptat nějakou holku, která ji nedávno nadávala za jejími zády, Meissa to však slyšela.

„Proč ty nejhezčí holky musí být šílený?" zeptal se nějaký kluk svého kamaráda, ten se zachechtal a přejížděl Meissu pohledem.

Černovláska protočila oči, ale pokračovala v chůzi dál, až našla svůj stůl. Nebyl její, ale ona mu tak říkala, protože tam nikdo nikdy nesedal, protože tam sedala ona.

Nejspíš se báli, že by chytli nějakou nemoc, pomyslela si Meissa a usadila se.

Pustila se do své večeře, bramborový guláš s krajícem chleba, ještě k tomu byl vlažný. Černovláska si povzdechla, dala nad misku dlaň a po chvíli z ní začala stoupat pára. Spokojeně se usmála a opatrně se pustila do jídla, aby se nespálila.

Bylo ji jedno jestli ji někdo viděl, už udělala i horší triky. Když si vzpomněla na rozprsknou myš musela se držet, aby se nerozchechtala.