Přízrak minulosti - případ třetí

Kapitola první

Byl večer. Stmívalo se brzy a malý tmavovlasý chlapec, teprve sedmiletý, seděl u stolu ve svém pokojíčku. „Co děláš, zlatíčko," objevila se ve dveřích jeho matka a zářivě se na něj usmála. Ty krásné oči a úsměv měl po ní.

Jsi celá máma, říkávali mu všichni.

„Kreslím si, podívej mami. Podívej se," vykulil na ni hošík oči a důležitě zvedl pokreslený papír. Na papíře byly nakreslené čtyři zelené postavičky. Usmála se a pohladila chlapce po vlasech. 

„Kdopak to asi bude," zasmála se na něj šibalsky a zkusila hádat. „To budu asi já, táta, sestřička a ty? Na výletě a celí umazaní od trávy. Nemám pravdu?" Hošík se začal smát a plácl se do čela. 

„Ale mami, to jsou přece Želvy ninja," řekl káravě, jako by nechápal, proč maminka takhle jasnou věc prostě nepoznala. „Ty tvoje seriály. Nejsem si úplně jistá, jestli tě na ně máme nechat dívat," povzdechla si a dala do skříně hromádku složených věcí a s další hromadou věcí odešla do vedlejšího pokoje.

Chlapec dál zaujatě vybarvoval obrázek. Byli s maminkou doma sami, otec a jeho sestra odešli před chvílí na nákup do obchodu.

Slyšel maminku, jak si začala vedle zpívat. Dělala to často. Zpívala si, když uklízela, nebo když ho uspávala. Miloval její písničky a její zpěv.

Zpěv, který dnes slyšel naposledy....

Najednou skončil ve zděšeném výkřiku. Chlapec se lekl a upustil pastelku. Z vedlejšího pokoje uslyšel matčin výkřik a dutou ránu. Roztřásl se, ale rychle seskočil ze židle a pomalu, nejistě a bojácně, krůček za krůčkem, se vydal za maminkou.

Těch pár kroků po chodbě mu trvalo snad celou věčnost. Slyšel matčiny výkřiky. „Ne, ne....." Byl u dveří a opatrně je pootevřel. Jeho matka stála uprostřed pokoje a pomalu couvala dozadu. To, co stálo před ní uprostřed pokoje, bylo děsivější než samotné peklo. Zhmotnělý černý stín bez jasných obrysů, žluté oči zářivě žhnuly a chlapec viděl nepřirozeně dlouhé drápy, které při každém pohybu nechávaly rýhy na všem, čeho se dotkly. Stálo to všech čtyřech, ale teď se to pomalu postavilo a vydávalo to děsivý skučivý zvuk, který pronikal až do morku kostí.

„Uteč, uteč," rozkřičela se na chlapce matka. Bytost před ní vydala neskutečný řev, skočila po ní a srazila ji na zem. Ostré drápy se jí zaryly do těla a doslova jí cupovaly na kusy. Krev z jejího těla stříkala po celém pokoji a v kapkách stékala z nábytku a po stěně. 

„Utíkej," zachroptěla směrem k chlapci z posledních sil mezi nelidskými výkřiky bolesti. Drápy nechávaly stopy všude, v podlaze i na nábytku. Projely jím jako nůž máslem.

Chlapec neutíkal. Začal křičet hrůzou, ale nedokázal se ani pohnout. Viděl, jak to jeho matku trhá na kusy. Slyšel ji, jak zoufale křičí. Viděl její tak nádhernou tvář, teď podrápanou, oči vytřeštěné. Viděl, jak umírá. Dívala se na něj. Na svého syna.

Pak se TO otočilo k němu. Dívalo se to na něj. Chlapec chtěl křičet, ale nemohl. Jeho ústa byla otevřena v němé hrůze, ale nevyšel z nich už ani hlásek. Naprosto traumatizovaný, ztuhlý nepopsatelnou hrůzou a děsem stál na místě a nedokázal nic. Ani se pohnout, ani křičet. Viděl jenom ty obrovské žluté zářící oči, vše okolo něj na okamžik zmizelo a propadlo se do temnoty.

Pohnulo se to k němu a dívalo se to na něj....

Dole bouchly dveře.

„Marry? Jsme doma..." ozval se dole otcův hlas. Bytost najednou zaskučela a pomalu se stáhla dozadu. A pak, během vteřiny, proskočila oknem a byla pryč.

Zvuk tříštícího skla otce upoutal. „Zůstaň tady," přikázal své dceři a rychle vyběhl nahoru.

Pak uslyšela jen jeho výkřik.