Přízrak minulosti - případ třetí

Kapitola pátá

Doma se Lee vysprchoval a převlékl. Další rychlá káva ho alespoň po těžké noci postavila trochu na nohy. Čekala ho cesta na 15. okrsek za Taylorem. Několik policistů ho pozdravilo hned, jak vystoupil venku z auta. Pamatovali si ho dobře. „Zdravím, detektive," přivítal se s ním šéf oddělení a pevně mu stiskl ruku na přivítanou, když vešel po zdvořilém zaťukání k němu do kanceláře.

„Musel jsem to tady trochu popohnat," řekl unaveně, a hodil před Leea složky, z nichž vykoukly okraje fotek. Na ty se teď dívat raději nechtěl. „Nicméně, hoši sebou přes noc hodili, hlášení a fotografie máte vevnitř. Ale na patologii si budete muset zajet, prý to budou mít tak do hodiny," sdělil Leemu a ten jen přikývl.

„Máte výpověď manžela oběti?" Zajímalo ho to, informace od něj by mohla být podstatná pro jejich další vyšetřování. „Neví nic. Vrátil se ze služební cesty a našel je...," na chvíli se odmlčel, „....našel je tak, jak je našel. Teď je v nemocnici, úplně se z toho zhroutil. Přišel o celou rodinu," odpověděl mu Taylor. „Můžete si za ním zajít, ale asi z něho moc nedostanete." 

Lee jako odpověď zavrtěl hlavou. „Myslím, že to nebude ani tak nutné," a zadíval se do složek, které mu šéf okrsku předhodil. Bylo tam několik vypracovaných hlášení, fotografie z místa činu, výpovědi sousedů i několika okolo postávajících zvědavců. To mu pro teď stačilo.

„Máte představu, kdo nebo CO to mohlo udělat. Když se toho ujalo zvláštní oddělení, tak to asi nebude nikdo normální, ne?" zeptal se ho Taylor váhavě. Byl zvědavý, ale Lee měl pocit, že tu odpověď snad ani nechce slyšet. Co mu měl říct? Že po městě běhá nějaká pekelně řvoucí nestvůra se žlutýma očima. To snad ani ne.

„Zatím nemáme představu, pane," pokrčil rameny a zdálo se mu, že se Taylor na chvíli zatvářil krapet opovržlivě. Tak oni neví. „A co váš parťák," zeptal se ještě zvědavěji. 

„Je v kanceláři," řekl Lee lhostejně, jako by to byla ta nejnormálnější věc, na kterou se mohl zeptat, a s kamennou tváří si bez mrknutí oka prohlížel výpovědi a hlášení. Šéf na něj chvíli podezřívavě hleděl, ale pak ho to přestalo bavit. Nejvyšší čas k odchodu. Lee se zvedl a podal mu ruku. „Děkuji za spolupráci, ale je možné, že se ještě ozveme." 

Taylor pokýval hlavou. „Kdykoliv, detektive, budeme vám rádi nápomocni." Rozloučili se, ale Lee byl rád, že mohl zmizet z jeho kanceláře.

Márnice a patologie byla od hlavní policejní stanice 15. okrsku vzdálená jen pár minut jízdy autem. Místní patolog už měl zprávu přichystanou. „Jdete akorát, detektive, teď jsem ji dopsal," usmál se na něj. „Musím říct, že jsem za ty roky, co tu jsem, něco takového neviděl," a zavrtěl nevěřícně hlavou. „Můžete mi k tomu něco říct?" požádal ho Lee. Lepší ústně než číst zprávu.

„Podívejte se, detektive, u té ženy je to víceméně jasné. Prostě ji něco roztrhalo na kusy. Nevím, čím, tipoval bych to na nějaký velmi, velmi ostrý, zubatý a dlouhý nůž...popravdě, těžko říci, nikdy jsem nic takového neviděl. Ovšem, který nůž vám projde podlahou, že?" dodal a zvídavě se na Leeho podíval, jako by očekával, že mu to vyvrátí nebo potvrdí. Ten jen pokrčil rameny. „Momentálně zahajujeme vyšetřování, zatím vám sám nemohu podat více informací," prohodil směrem k patologovi, protože ani jemu, stejně jako Taylorovi, neměl potřebu sdělovat nic bližšího.

„Co ten chlapec? Jak zemřel, když na sobě neměl žádná viditelná zranění?" To Leea v této chvíli zajímalo asi nejvíc. Patolog však zakroutil hlavou. „Já nevím." Lee se zamračil. „Počkejte, jak nevíte?" Patolog pokrčil rameny. „Já jsem s ničím takovým ještě nesetkal. Je to zvláštní, snad zemřel na celkové a naprosté vyčerpání organismu. Jako by z něj něco vysálo všechnu energii. Neumím si to vysvětlit, je to velice neobvyklé, zvláště u tak malého dítěte. Děti jsou, jak víte, obvykle plné energie, takřka k neutahání. Je to velice divné," pokrčil rameny zamyšleně patolog a podal Leemu několik papírů. „Všechno máte napsané tady. Víc vám k tomu neřeknu, bohužel."