Přízrak minulosti - případ třetí

Kapitola dvanáctá

O čtrnáct dní později........

„Nechceš trochu napít," zeptal se Lee starostlivě Nicka. Před deseti dny ho přestěhovali z jednotky intenzivní péče a Lee k němu chodil prakticky každý den. Den po dni sledoval, jak se pomaličku, krok po kroku zotavuje, ale otřesný zážitek i bolest ze zranění měl stále vepsanou do tváře. To není věc, která odezní jen tak. Utrápená a zraněná duše potřebuje svůj čas, aby se zotavila. Zraněná duše potřebuje podporu a pochopení, aby mohla jít dál.

Potřebuje lásku....

„Jen trošku, děkuji," usmál se na něj Nick a vzal si sklenku s čajem, kterou mu Lee nalil z konvice stojící na stole. Byl rád, že za ním chodí, těšil se na jeho návštěvu každý den. Právě on byl pro něj lék na jeho bolavou duši. Věděl, že ho podpoří, že při něm bude stát, když bude potřebovat.

Kdo jiný by pochopil.....

Lee si sedl vedle postele na židli a chvíli mu vyprávěl, co nového se děje v práci a na čem kolegové pracují. Nick poslouchal. Rád ho poslouchal....

Ale prostě občas jsou i vážnější okamžiky. „Lee, potřebuju ti něco říct," řekl najednou Nick vážně a Leemu na vteřinu úplně zatrnulo. A bylo to tady. To, co se mu honilo hlavou od chvíle, kdy se Nick probral, kdy ho přestěhovali na normální pokoj a kdy se začal uzdravovat. Téhle chvíle se bál. Bál se toho, že mu řekne, že končí. Že už dál nemůže v oddělení pracovat. Protože to, co v posledních pár dnech prožil, by zlomilo každého člověka. Kdo by se mu divil, že chce odejít? Za těchto okolností nikdo. A on přijde o dalšího parťáka. Za tuto myšlenku se ovšem na sebe hněval, protože mu to přišlo neskutečně sobecké. 

Nemůžeš přece myslet jen na sebe, hryzalo ho svědomí.....

„Lee, prosím tě, vnímáš mě," drcl do něj rukou Nick a přihmouřil oči. „Promiň," probral se Lee, „co jsi mi chtěl říct?" Vyslechne si, co mu chce povědět, ať už je to cokoliv. 

„Poslyš Lee, za pár dní mě pustí z nemocnice, ale do práce asi nebudu hned moct nastoupit, doktor říkal, že to bude chtít ještě minimálně dva až tři týdny rekonvalescenci. No, říkal jsem si, že bych se jel podívat za sestrou, vzal bych možná i pár dní dovolenou. Nevadí ti to? Zvládneš to v práci beze mě, než se vrátím?" Lee na něj chvíli zíral a v hlavě si zpracovával, co mu vlastně říkal.

„Lee?" šťouchl do něj Nick podruhé, když se mu nedostalo žádné odpovědi a Lee se konečně probral. 

„Chceš zůstat?" To bylo asi jediné, takový středobod Nickových slov, který v tu chvíli pobral. Nick se zasmál. „Samozřejmě, myslel sis snad něco jiného?" Lee přikývl a pousmál se. „Popravdě, ano. Spíš jsem myslel, že mi řekneš, že...chceš skončit," odpověděl mu váhavě, ale byl v tu chvíli neskutečně šťastný. Jeho noční můra byla pryč. 

„No," usmál se Nick, „nebudu ti lhát, že jsem o tom na chvíli neuvažoval. Ale Lee, já se s tím spíš vyrovnám tady, s tebou než někde daleko a sám. A kromě toho, mám tu práci rád, opravdu, a.....nechci odejít....zatím," vysypal ze sebe rychle a usmál se.

Chtěl ho vzít za ruku, ale nestačil to.

„No nazdar kluci," dveře se rozlétly, až sebou oba škubnuli a do nich vplula Woodová, doprovázená Kimem, Paulsonem a Novakem. 

„Tak jak je, Nicky," zašveholila a usmála se na něj. „No je vidět, že den ode dne lépe a lépe," odpověděla si prakticky sama, zaculila se na Nicka a dala na stůl tašku pomerančů, zatímco zbytek detektivů si posedal či zaujal výhodnou pozici vedle Nickovy postele. „

Ty jsou od šéfa," ukázala prstem na tašku plnou oranžových plodů, zatímco se uvelebovala na okenním parapetu, „máme se prý rozdělit, tento měsíc jsme bez prémií. Všichni."

Verdikt tedy už padl a popravdě, byl to vcelku malý trest. Dickson si pozval na kobereček nejprve Leeho, protože vzal všechnu odpovědnost na sebe a víceméně to byla jeho vina, že vedení dostatečně neinformoval, a ještě porušil vnitřní směrnice. Ale nevyhnuli se tomu ani ostatní, i když v tom byli prakticky nevinně. Naštěstí to brali všichni sportovně a nikdo to Leemu ani slovem nevyčetl. Ostatně, každý, kdo tam byl, udělal někdy nějakou chybu. Moudrý se poučí.....

„Už vypadáš docela k světu," prohodil směrem k Nickovi Novak, zatímco se pohodlně usazoval na židli. „Bolí to moc," dotázala se Woodová s vykulenýma očima a opatrně ukázala na jeho obvázanou hruď. Nick se usmál a zavrtěl hlavou. Čím dál tím míň." Pak se na chvíli zarazil, přihmouřil oči, bylo vidět, že se zamyslel. Lee věděl, že si z toho od chvíle, kdy ho démon zranil, nic moc nepamatuje. Ale přesto, najednou, jedna malá část, útržek jednoho okamžiku, se dokázal prodrat ven. 

„Kdybyste mě nevytáhli ven z toho kruhu a já tam zůstal s ním, dopadlo by to podstatně hůř," pronesl a bylo vidět, že se snaží rozpomenout. Ostatní se na sebe jen rychle mrkli. Dobře věděli, že Nick byl v bezpeční mimo démonickou past, už když tam vběhli. „Jen jsem viděl něco modrého, něco jako nějaký přívěšek, záblesk nebo co to bylo...." zadumaně si mumlal pro sebe Nick a pak zavrtěl hlavou. „Nemůžu si vzpomenout," povzdechl si.

„S tím se netrap," usmála se na něj Woodová, „hlavně, že jsi už v pořádku." Další záhada pro zvláštní oddělení.....

Chvíli ještě klábosili, a Woodová mezitím vyřizovala telefon. Pak se rychle zvedla. „Musíme jít, Dickson nás všechny volá do kanceláře. Včetně tebe," píchla ukazováčkem do vzduchu směrem k Leemu. „Vypadá to na nějakou služební cestu," vzdychla ještě cestou ke dveřím. 

„Jdeme, pánové," mávla rukou a vyhnala svého parťáka a další detektivní dvojici ven z pokoje. Sotva se s Nickem stačili rychle rozloučit. „Lee, počkáme na tebe venku, pohni. Nicky, opatruj se," zazubila se na ně mezi dveřmi a rychle zavřela.

„To už se asi neuvidíme, viď," posmutněl najednou Nick, protože si najednou uvědomil, že Lee bude pryč, až ho pustí a bude odjíždět za svojí rodinou.

„Asi, ale....zavolám ti. Prosím tě, dávej na sebe pozor, ano?" zašeptal Lee a sklonil se nad ním. Nezbývalo mu moc času, kolegové netrpělivě čekali. „Čas je k nám pořád neúprosný, ale až se vrátíš, doženeme všechno, co jsme zameškali, ano?" Nick jen přikývl a něžně pohladil jeho tvář.

Políbil ho a rozloučili se. Musel jít.

Šel po chodbě a usmíval se. Cítil se šťastný.

Měl se za kým vrátit.......

KONEC