Přízrak minulosti - případ třetí

Kapitola jedenáctá

Každá minuta byla dlouhá jako věčnost. Nemocniční chodby páchly desinfekcí, občas prošla okolo sestřička tlačící vozík s léky, zřízenec s pacientem nebo spěchající doktor. Dupoty nohou, lidé čekající v čekárně na někoho blízkého, zvonící telefon a čas od času i houkání přijíždějící sanitky. Lee už je po chvíli ani nevnímal, seděl, hlavu v dlaních a jen čekal.

Ostatní se v nemocnici objevili asi o hodinu později. „Lee, tak co je s ním," dotázala se Woodová, ještě ani pořádně nedosedla vedle něj. 

„Ještě je na sále, operují ho," odpověděl tiše, protože každé slovo ho neskutečně unavovalo. Detektivové to viděli, posedali si vedle, někdo šel pro kávu do automatu a Paulson pokukoval po sestřičkách. 

„Dostali jsme ho," řekla mu ještě Woodová. Ale v tu chvíli necítil nic. Měl by mít radost, že se zadařilo, že další bestii z pekla poslali zpět, ale neměl. Otupěle jí to odkýval. Woodová jen vzdychla, ale zůstala sedět vedle něj....

Lékař, ještě v operačním oblečení, se objevil na chodbě asi o dvě nekonečné hodiny později. Všichni vstali, v jejich tváři bylo znát napětí. „Váš kolega je již po operaci. Měl poraněnou plíci a ztratil hodně krve, nicméně, podařilo se nám krvácení zastavit. Žádné jiné vnitřní zranění neměl, jen naštípnutou klíční kost, což se zahojí, to je asi ten nejmenší problém. Pokud nenastanou neočekávané komplikace, měl by být v pořádku," informoval je lékař. 

Bože, díky," oddechla si Woodová, a i na ostatních byla v tu chvíli vidět znatelná úleva. Bude žít, to bylo v tu chvíli to nejdůležitější na celém světě.

„Můžeme ho vidět?" dotázal se ihned Paulson a lékař zavrtěl hlavou. „Bohužel, pár dní je nutná intenzivní pooperační péče, bude na jednotce intenzivní péče. Tam vás zatím pustit nemůžeme. Ale můžete si samozřejmě zavolat, budeme vás informovat o jeho stavu," vysvětlil jim. Poděkovali mu, víc vědět nepotřebovali.

Přežije. Víc Lee nepotřeboval ani slyšet. Bude žít.....

„Tak jdeme domů, máme toho všichni za dnešek dost," zavelel Novak, poté, co jim lékař zmizel z dohledu. Až teď Lee začal pociťovat únavu. Fyzické, a hlavně nehorázně velké psychické vypětí posledních dnů si začalo vybírat svoji daň. 

„Pojď, odvezeme tě," slyšel Paulsona. Začal usínat, už když seděl v autě a Paulson mu pomohl dojít až domů. Musel ze sebe nejprve dostat oblečení, smýt ze sebe Nickovu krev. Až ve sprše vše najednou povolilo. Všechny emoce a pocity minulých dní se smíchaly v jeden výbušný koktejl. Rozbrečel se jako malý kluk. Nebyl z kamene, nikdo přece není. K posteli sotva došel a usnul snad dřív, než položil hlavu na polštář.....

Vyčerpané tělo a mysl potřebovaly pořádnou regeneraci a Lee se probudil spíše náhodou, když mu pod oknem zatroubil nějaký netrpělivý řidič, zřejmě dožadující se prostoru na projetí ulice, která tam byla u jejich domu z jedné strany docela úzká. Malý moment si snažil uvědomit, co se vlastně děje. Netušil ani, kolik je hodin. Telefon mu ukazoval pět nepřijatých hovorů, jak se mu snažili z práce dovolat. Neúspěšně, protože ho nevzbudilo naprosto nic. Naštěstí tam byla i smska od Woodové. DNES MÁŠ VOLNO. NICK JE NA TOM STÁLE STEJNĚ, NEMUSÍŠ SE BÁT. JEN MI NAPIŠ, ŽE ŽIJEŠ, DÍKY, AHOJ. LYNN. Byly dvě hodiny odpoledne. Vstal jen na chvíli, odepsal Woodové, protože věděl, že je v práci a že to nahlásí nejvyššímu. Bylo mu naprosto jedno, jestli ho Dickson kvůli neomluvené absenci vyhodí. Lednička mu vydala něco málo k jídlu, trošku kávy si dal spíš jen tak ze zvyku. I tak se mu zavíraly oči....

Kdyby někomu řekl, že v kuse prospal téměř dvě noci a den, asi by mu to nikdo neuvěřil. Další den už byl jakžtakž schopný, i když unavený, dojít do práce. Byl tam klid, všichni byli ve svých kancelářích a jak mu pak Woodová sdělila, většinu Dickson stejně druhý den poslal domů. 

„Asi se na nás nemohl koukat," zachichotala se, „protože jsme byli všichni úplně polomrtví a nepodávali jsme vůbec žádný pracovní výkon. Ale ty jsi byl jediný, kdo se nadrzo nedostavil vůbec," chechtala se a pak ho plácla po zádech. „Informovala jsem ho, že žiješ. Ale šéf je v pohodě, tohle pochopil, tak si myslím, že ti to projde."

Lee jí to odkýval. Usmál se, ale Woodová moc dobře viděla v jeho očích smutek. Dala mu pusu na tvář, prostě jen tak a objala ho. „Děkuju," zašeptal a ona se usmála. Dickson volal do nemocnice minimálně třikrát denně, ale odpověď byla pořád stejná – je stále na jednotce intenzivní péče, stále se neprobral, nicméně, komplikace žádné, jeho stav se nezhoršuje.....

O dva později seděli všichni u Paulsona v kanceláři a dávali do kupy hlášení. Když se otevřely dveře a do nich vešel Dickson, všichni na něj pohlédli v bázlivém očekávání. 

„Už se probral. Pokud bude v pořádku, za pár dní ho přestěhují na normální pokoj a můžete za ním na návštěvu," pronesl svým direktivním hlasem, ale bylo na něm moc dobře vidět, že i on je touto zprávou potěšený. Kývl na ně, usmál se, což bylo něco, co se stávalo tak maximálně na Vánoce, když jim přál krásné svátky a rozdával prémie, a odešel. Woodová si výskla radostí a vrhla se Kimovi kolem krku, na což Kim zareagoval svým tradičním protivným zavrčením a Paulson s Novakem se rozesmáli. „Vidíš, říkal jsem ti to. Je to silnej kluk."

„Zvládl to." Zvládl to. Lee si snad poprvé po několika dnech mohl oddechnout a snad poprvé od chvíle, kdy Nicka odvezla sanitka, se usmál. Pocítil obrovskou úlevu a snad i trošku toho štěstí.

Zvládl to.....Díky, osude.