Přízrak minulosti - případ třetí

Kapitola osmá

Když dojeli z doků domů, bylo kolem dvanácté hodiny. Pečlivě, kousek po kousíčku, od rána procházeli starou továrnu, kterou si vybrali jako jejich past. Hemžilo se to tam i v jejím okolí policisty, kteří prohledávali každou píď a odváděli odtamtud každého, koho tam našli. Každý se pak rozjel po svých úkolech, Novak a Paulson se starali o barvu, Woodová s Kimem a dalšími policisty, které tam bůhví odkud nahnal Dickson, vyklízeli místnost, která se jim zdála pro jejich cíl jako nejpříhodnější.

Moc slov spolu za celou dobu neprohodili. Nick mlčel, ani v kanceláři toho moc nemluvil, jen poslouchal, a Lee nevěděl, co vlastně říct. Došla mu slova. Měl zlost, na sebe a možná i na ostatní, že nenašli jinou variantu, že jediné, co jim zbývalo, bylo poslat ho tam. Samotného, bezbranného. Na smrt.

Nick beze slova zmizel v ložnici, šel odpočívat a Lee se alespoň na chvíli natáhl na pohovku. Zavřít oči a alespoň si na chvíli zdřímnout však bylo téměř nemožné. Jako by ho kolegové chtěli uklidnit, že vše je na dobré cestě, posílali smsky nebo volali pokaždé, když se jim podařilo dokončit další pernou část úkolu. Instinktivně všichni vytušili jeho obavy, sklíčenost a tíseň, snad ho tím chtěli uchlácholit a ujistit, že nepřijde během pár měsíců o dalšího parťáka. Že jsou při nich, že ani oni nechtějí ztratit kolegu, a že to společně zvládnou. Že udělají maximum proto, aby to dopadlo dobře. Společně, všichni.

Je tu čisto, nikde ani noha. Už máme tu barvu, rychleschnoucí, doufám, že bude Woodová spokojená. Tak farář nám ji fakt posvětil, sice se na to tvářil dost divně, no to bys nevěřil, vezeme to Woodový. Tak Lee, už to máme namalované, přesně podle svitku od otce Richarda, dala jsem si fakt záležet, neboj se, Kim asistoval (haha). Vše je připraveno! Jsme připraveni, Lee. Jsme připraveni!

Čas najednou zrychlil a rozběhl se jako šílený. Nebyl k zastavení a neúprosně ukrajoval minutu za minutou, které ještě zbývaly. Slunce se rozhodlo držet s ním krok, neúprosně a krutě zrychlilo svůj běh, a pomalu se začalo blížit k obzoru. Večer se blížil a město brzy prostoupí šero a tma. Byl čas.

Lee stál v kuchyni. Snad více než hlava z nevyspání, a z událostí posledních dní, ho bolelo srdce. V duši cítil hořkost a žal. Bál se, že přijde o parťáka, což mu ale připadalo nesnesitelně sobecké. Co ale drásalo jeho duši do krve, bylo, že přijde o něj. O jediného člověka, na kterém mu na světě nejvíc záleží. Ani nevěděl, kdy se to vlastně stalo. Pět měsíců je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, abyste poznali člověka. Dost dlouhá na to, abyste se zamilovali. Opřel se na chvíli oběma rukama o kuchyňskou linku a zavřel oči. Potřeboval se soustředit, ale nedokázal ani na vteřinu udržet jednotnou myšlenku na cokoliv....

„Lee?" Nick se náhle objevil vedle něj a položil mu ruku na rameno. 

„Lee, já vím, že se na mě zlobíš, ale prosím, mluv se mnou." Lee měl pocit, že se mu roztříští srdce na tisíce bolavých kousků. Co má teď říct, když zbývalo tak málo času? 

„Odpusť mi to, Nicku, odpusť mi to," zašeptal. „Co ti mám odpustit?" dotázal se potichu a trošku překvapeně hlas vedle něho. „Že jsem nedokázal najít jinou možnost. Že jsem tě poslal na smrt..." slova mu uvízla v hrdle, do očí se mu draly slzy a nedokázal promluvit.

„Lee, podívej se na mě, slyšíš, prosím, podívej se na mě. Není to tvoje vina. Neexistuje žádná jiná možnost, rozumíš. Žádná."

Stáli proti sobě. Teď anebo nikdy. 

„Nespal jsem," řekl najednou Nick a Lee se na něj překvapeně podíval. „Nespal jsem. Tu noc. Já....vím, že jsi mě políbil," řekl zdráhavě a opatrně, a jako by chtěl Leemu připomenout, co se vlastně stalo, se dotknul svého čela. Přesně toho místa. A pak, ještě váhavěji, se letmo dotkl Leeho tváře. 

„Lee, prosím, možná je to ta poslední věc na tomto světě, o kterou tě žádám, ale chci, abys to udělal znovu." Poslední věc na tomto světě? Jak krutá slova, v tak jedinečné a téměř zázračné chvíli. Opatrně vzal jeho obličej do svých dlaní a něžně pohladil prsty jeho tváře. Nick jen zlehka přivřel oči. A pak ho políbil a jejich rty se setkaly v láskyplném polibku. Čas se alespoň na chviličku nad nimi slitoval a zastavil se, aspoň na malý moment jim nechal ten krásný přítomný okamžik, kdy vnímali jen sebe a emoce, které tak dlouho oba skrývali. Nebyla potřeba slova. Už ne.

Pak zazvonil telefon a nemilosrdně je oba z toho nádherného okamžiku vyrval. Nick jen přidušeně zanaříkal, obepjal svoje ruce okolo jeho pasu a přitiskl svoji tvář k jeho krku. Zavřel oči. Lee ho jednou rukou pevně objal a druhou zvedl telefon. 

„Je čas," ozval se z telefonu Novakuv hlas, „připravte se, za deset minut jsme u vás."

Vše muselo klapnout na minuty, ba snad na vteřiny.

„Chci ti ještě něco dát," zašeptal mu Lee do ucha a sáhl do kapsy, „nastav dlaň." Nick uposlechl, váhavě, a Lee mu do nastavené dlaně vtiskl amulet. Ten, na který mu téměř půl roku v zásuvce jeho stolu sedal prach. Dar od mnichů z kláštera, památka na jeho přítele a kolegu. 

„Chci, aby sis ho teď vzal," vysvětlil překvapenému Nickovi. „To si nemohu vzít, Lee, je to tvoje památka na něj. Nemohu.". Lee však zavrtěl nesouhlasně hlavou, uchopil jeho dlaň a druhou rukou mu amulet vtiskl pevněji do dlaně. 

„Ne, prosím, vezmi si ho. Jerrymu zachránil život, třeba.....ho budeš taky jednou potřebovat." Nick na pár vteřin sklopil oči. Amulet se blyštěl v záři světel, znaky vyryté po obvodu působily majestátně, ale zároveň andělsky něžně a křišťál zasazený do jeho středu mu dodával na působnosti a síle. Pověsil si přívěsek na krk a schoval si ho za tričko. „Děkuji ti." Opatrně se k Leemu natáhl a políbil ho na tvář.

„Nepustím tě tam....nemůžu," Leemu uvízla slova v hrdle a pevně Nicka uchopil a znovu ho sevřel. 

„Lee," Nick se lehce vymanil z jeho náruče a podíval se mu do očí. Lee v nich najednou viděl něco naprosto jiného než v posledních dnech. Bylo v nich najednou neskutečné a pevné odhodlání, ale zároveň i naprosté smíření s tím, co mělo přijít. 

„Poslouchej mě, Lee, prosím. Teď se musíš soustředit, ano, za nás za oba. Slib mi to. Slib mi to. Ať se děje cokoliv...." Lee se na něj pátravě podíval. 

„Nicku, jestli jsi něco viděl, jestli víš něco víc, řekni mi to," hlesl, ale Nick jen zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Ne, nevím nic, věř mi. Já ti opravdu nemůžu říct, jak to skončí." 

V tom mu doopravdy nelhal. Ale to, co ve skutečnosti ve svých snech viděl, mu prozradit nemohl. Věděl, jak se o něj Lee bojí, věděl, že by ho to naprosto vyvedlo z míry, a to teď a v tuto chvíli nesměl dovolit. Budoucnost byla ve hvězdách.

A jejich životy měl osud pevně ve svých rukou.....