Day, like any other |M&M FF| |dokončeno ✅|

19❤️

Mám ho ráda...

Když jsem si tohle řekla, okamžitě jsem ho že sebe shodila, posadila se a zamýšleně se začala koukat na mou jistě zajímavou bílou stěnu pokoje.

,,Co je?" zeptal se Martinus a sedl si vedle mě.

,,Já jen...no...víš...no to je jedno." podívala jsem se na něj s nahraným úsměvem.

,,Není to jedno. Co tě trápí?" zeptal se se starostí, která se dala vyčíst z jeho hnědých očí.

,,Ale to máš jedno." řekla jsem a v hlavě mi pořád znělo jen jedno. Mám ho ráda...jako pravda to je, ale za to jak se ke mně choval...no mám ho prostě ráda.

,,Jestli je to důležité, tak to řekni." podíval se na mě a já se usmála.

,,Ono to ale důležité není." zasmála jsem se.

,,No dobře. Máš hlad? Že bych šel něco udělat." usmál se a podíval se na dveře z mého pokoje.

,,A ty umíš vařit?" chtěla jsem ho trochu poskadlit.

,,A ty si myslíš že to neumím?" usmál se a já se usmála taky...mám ráda jeho smích.

,,Martinusi" zasmála jsem se a šla jsem s ním do kuchyně kde seděla Gerd Anne.

Hned jako jsme vešli do již zmiňované kuchyně, Gerd Anne se na mě s úsměvem podívala a já věděla, že to nevěstí nic dobrého.

,,Ahoj Natali, ty už jsi doma? Jak se cítíš? Jsi v pořádku?" řekla to jako rádoby chtěla abych se cítila jakoby o mě měla starost.

Podívala jsem se na ni a pokusila jsem se o úsměv, ikdyž jsem věděla, že se to úsměvu vůbec podobat nebude.

,,Ano, celkem se cítím dobře, a ano, jsem v pořádku. Co ty?" pokusila jsem se o další falešný úsměv, ale tentokrát se mi to povedlo.

,,No tak v tom případě nám můžeš uvařit večeři!" zaradovala se Anne.

,,Ale..." pokusila jsem se říct, ale skočila mi do řeči.

,,Žádné ale! Ať tu vidím do šesti hotovou večeři!" křikla a chtěla odejít, ale Martinus promluvil.

,,Nemyslíš si, že je to na ní moc? Teďka přijela z nemocnice a ty se místo toho, aby ses zajímala alespoň trochu o to, jestli je v pořádku, tak ji hned začneš rozkazovat? Nepřijde ti to moc?" skoro na ni řval.

V tu chvíli se do místnosti vplížil i Marcus.

,,Co tu řešíte?" zeptal se a já se na něj podívala.

,,Takže já jsem nezajímala o to jak ji je? Ne? Já jsem se jí zeptala!" chtěla pokračovat dál, ale Martinus ji skočil do řeči.

,,Zeptala ses ji jenom kvůli tomu, aby si ji hned řekla, ať nám uvaří večeři! A kdo je tady naše máma? Ty! Ano ty! Konečně už to pochop!" křičel na ni.

,,Takže ty si budeš takto dovolovat jo?" napřahovala se rukou Anne.

Marcus, jako by to vycítil, přišel ke mě a objal mě.

,,Pojď někam jinam...oni si to tu vyříkají." zašeptal mi do ucha a já mírně přikývla a vydala jsem se s Marcusem někam do jednoho z pokojů.

,,Marcusi, co když ho zmlátí?" zeptala jsem se se slza i nakrajicku.

,,Nezbije, neboj, není taková." pousmál se na mě.

,,Ale vypadá to, že to kvůli mě pořádně schytá...chápeš? Jenom kvůli mě...kdyby mě tak na tom záchodě našel tak o hodinu později...bylo by to pro celou vaši rodinu lepší." řekla jsem a u toho jsem brečela.

,,Nemyslí tak, my tě máme rádi." pohladil mě Marcus po hlavě když jsme vycházeli do mého pokoje.

,,Možná tak ty a Martinus...nikdo jiný z této rodiny...jsem tu prostě jako černá ovce, kterou nemá nikdo rád, protože do této rodiny nepatřím." řekla jsem a tentokrát jsem doopravdy začala plakat..

,,Shh" hladil mě po zádech v objetí Marcus.

,,Musím zmizet."

Ej ou

Moc se omlouvám, že teďka víc jako měsíc nevyšla žádná kapitola...musela jsem se učit do školy...letos budu psát prijmacky a právě proto potřebuju se učit abych měla co nejlepší vysvědčení...

To, že jsem dlouho nevydala žádnou kapitolu, jsem se vám snažila vynahradit v počtu slov této kapitoly...😙

Přeji krásný víkend!

Xx TEREZ 🥴