Day, like any other |M&M FF| |dokončeno ✅|

17🥺

Když jsem ucítila první slzu, nebylo těžké aby mi z oka vytekla další. Začala jsem brečet.

Neměla jsem mu to říkat. Bylo to hodně zlé. Nezaslouží si to.

Ano. Lhal mi 16 let, ale za jakým účelem? Za účelem, abych si myslela, že Gunnarsenovi jsou moji rodiče a Marcus a Martinus jsou moji bratři, ale není tomu tak.

Tohle jsem si už myslela když jsem vyrůstala, protože mě nikdo z nich neměl rád. Možná měl, ale nadával to na jevo.

Teď mě to hrozně mrzí. Tím myslím to, jak jsem Martinuse vyhodila z nemocničního pokoje.

Teď potřebuju jednu věc.

Potřebuju žiletku.

Sice bych s řezáním měla skončit, tohle mě taky do nemocnice dostalo. Ono s tím ale nejde skončit. Prostě nejde.

Možná by to šlo, ale to by se ke mě Gunnarsenovi neměli chovat jako ke kusů hadru.

Tohle mě celkem taky mrzí. Proč si mě adoptovali, když věděli, že budu 'nechtěná'.

Mrzí mě spousta věcí, ale nejvíc mě mrzí to, že jsem Martinuse vyhodila.

Fajn. Udělám to.

Sedla jsem si na lůžko, vytáhla si z ruky trubičky a vydala jsem se ke dveřím.

Měla jsem v sobě hrozně moc energie.

Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Rozhlédla jsem se po Martinusovi a viděla ho sedět na jedné z židel s hlavou v rukách.

,,Martinusi" zašeptala jsem a dívala se přitom na Martinuse.

V tu chvíli Martinus zvedl hlavu a vjel si prsty do vlasů. Stala jsem tam a usmívala se.

Martinus se díval na jedno místo vedle mě. Doufala jsem, že mě uvidí, ale neviděl do chvíle, než jsem se rozhodla, že se vrátím do pokoje.

,,Natali" vystřelil ze židle a hned mi pomohl dojít k posteli v mém nemocničním pokoji.

,,Martinusi, já se ti omlouvám za to, co jsme ti řekla...já jsem byla naštvaná a nevěděla jsem pořádně co říkám. Jasně že tě mám ráda." řekla jsem a usmála se na něj.

,,To je v pohodě. Zasloužil jsem si to. Nemusel jsem přece být na Colina hned tak hnusný." řekl a sedl si vedle postele na židli.

,,Ale neměla jsem ti říkat to, co jsem řekla." odporovala jsem.

,,A já řekl, že jsem si to zasloužil." usmál se a položil mi ruku na rameno.

,,A jsme zase v pohodě?" zeptala jsem se.

,,Ano jsme" zasmál se.

,,Mám ale ještě jednu otázku. Kdy půjdu domů?" zeptala jsem se.

,,Zítra"

Wazzup!

Tak jak se máte? 😄

U mě to celkem jde, ale ta online výuka je hrozná😅 jak to zvládáte vy?

Xx Tess 😎