𝐒𝐚𝐧𝐜𝐭𝐮𝐚𝐫𝐲 |𝐌𝐏𝐇𝐅𝐏𝐂|𝐂𝐙| (Paused)

3. Kapitola✓

„Nic není navždy"

„Líp tenhle les pochopíme za denního světla." připojil se Millard
„Za předpokladu, že se ho dožijeme." dodal Enoch. Fiona pro nás vytvořila skrýš tím, že přiměla stromy, aby spojily dohromady spodní větve. Vplazili jsme se dovnitř, leželi a poslouchali déšť a vzdálený štěkot psů. Claire se dala do pláče, nejprve plakala tiše, ale pak stále hlasitěji, až obě její pusy bědovali a ona nemohla popadnout dech „Uklidni se!" nabádal ji Enoch „Uslyší tě a pak budeme mít všichni opravdu proč brečet!"

„Předhodí nás svým psům!" naříkala „Provrtají nás kulkami a odnesou slečnu Peregrinovou i Josie!" To jsem už nevydržela a šla jsem ke Claire a objala jsem jí „No tak, Claire! Musíš myslet na něco jiného!" pošeptala jsem ji do ucha „Já se s-s-ssnažím!" Fňukala Claire.
„Snaž se víc!" řekl Enoch mrzutě.
Claire zavřela oči, zhluboka se nadechla a zadržela dech, dokud nevypadala jako balón, který se chystá prasknout, pak propukla v kašel a pláč, který byl ještě hlasitější. Enoch ji položil obě ruce na obě ústa „Pššššt!
„O-o-omlouvám se!" štkala „M-m-možná kdybych poslouchala nějakou historku... Něco z Po-Pohádek..."

„Nezačínej s tím zase." ozval se Millard „Skoro lituji, že jsme ty prokleté knihy neztratili v moři s našimi ostatními věcmi!" Už jsem mu chtěla něco říct, ale najednou mi slečna Peregrinová zeskočila z ramene, kde doposud byla a namířila si to ke kufru, který patřil Bronwyn a zaťukala na něj zobákem. Ve kterém bylo, včetně Pohádek, spousty našich věcí."
„Souhlasím se slečnou Peregrinovou, za zkoušku to stojí- všechno, jen ať přestane naříkat!" Podívala jsem se na Claire, která na mě dělala psí oči „Tak dobře, ale jen jednu a musíš slíbit, že přestaneš plakat!" „S-s-slibuju." popotáhla Claire. Přešla jsem ke kufru a vytáhla z něho promočený svazek Podivných pohádek. Emma přispěchala blíž a zažehla na špičce svého prstu drobný plamínek, abych viděla na čtení. Potom slečna Peregrinová, která se nemohla dočkat, aby Claire uklidnila, chytla do zobáku jeden okraj přebalu knihy a otevřela ji na zdánlivě náhodně kapitole. Pustila jsem se do čtení

„Kdysi dávno, v podivné době, se v hlubokém a prastarém lese putolovalo strašně moc zvířat. Byli tam králíci a jeleni a lišky, tak jako v každém lese, ale byla tu také méně obvyklá zvířata, jako třeba chmůrvědi chůdonozí, dvouhlavý rysové a mluvící emurafy. Tahle podivná zvířata byla vítaným terčem lovců, kteří s oblibou stříleli, jejich kůže si věšeli na stěny a chlubili se jimi před svými kamarády lovci, ale ještě raději je prodávali do ZOO, kde je zamkli do klece a vybírali peníze od těch, kdo se na ně chtěli podívat. Možná si myslíte, že je mnohem lepší být zavřený v kleci než se nechat zastřelit a pověsit na zeď, ale podivní tvorové musí být volný, aby byli šťastní, a po chvíli duše těch v klecích chřadnou a oni závidí svým druhům přitlučeným ke zdi."

„Tohle je smutný příběh! Vyprávěj mi nějaký jiný." reptala Claire
„Mně se líbí, pověz nám něco víc o tom střílení a vešení na zdi." Ale já je oba dva ignorovala a pokračovala jsem.

„Bylo to v dobách, kdy po zemi ještě chodili obři tak jako za dávných časů Aladinnových, i když jich bylo jen málo a stále ubývalo. A tak se jednou stalo, že jeden z obrů žil nedaleko lesa, byl velmi laskavý a velmi zdvořilý, živil se jen rostlinami a jmenoval se Cuthbert, jednoho dne si šel Cuthbert nasbírat do lesa drobné plody a uviděl lovce, jak honili a emurafu. Protože to byl laskavý obr, zvedl malou rafu za zátylek  dlouhého krku, vztyčil se a postavil se na špičky, což dělával málokdy, protože jeho staré kosti praskaly. Dosáhl tak velmi vysoko a umístil emurafu na vrchol hory, daleko od nebezpečí pak ještě pro pořádek rozdrtil lovcovy prsty a nohou na kaši. Pověsti o Cuthbertově dobrotě se rozšířily po celém lese a brzy se za ním každý den přicházela podivná zvířata a prosila ho, aby je vyzvedl na vrcholek hory, mimo nebezpečí. A Cuthbert řekl: ,Ochráním vás, moji bratři a sestry. Chci po vás jen jedno - abyste se se mnou bavili a dělali mi společnost. Na světě už mnoho obrů nezbylo a občas mi bývá smutno.' A oni mu odpověděli: ,Samozřejmě, Cuthberte, rádi to pro tebe uděláme.' A tak každý den zachraňoval další a další podivná zvířata, zvedal je za zátylky a odnášel na vrchol hory, až byl nahoře celý podivný zvěřinec a zvířata tam byla šťastná, protože mohla konečně žít v míru, a Cuthbert byl tak šťastný, protože když se postavil na špičky a opřel bradu o vrcholek hory, mohl se se svými novými kamarády bavit, jak se mu zlíbilo. Pak jednoho rána přišla navštívit Cuthberta čarodějnice. Koupal se právě v malém jezírku ve stínu hory, když mu řekla: , Je mi to strašně líto, ale musím tě teď proměnit v kámen.' , Proč bys to dělala?' zeptal se obr, Jsem velmi laskavý. Jsem z těch obrů, kteří pomáhají ostatním.'
Ona mu odpověděla: , Najala si mě rodina toho lovce, kterého jsi rozšlapal.' ,Ach, na toho jsem zapomněl'
,Je mi to strašně líto.' opakovala čarodějnice a pak mávla březnovým proutkem a ubohý Cuthbert zkameněl.
Najednou byl příliš těžký, tak těžký, že se začal propadat do z jezera. Klesal a klesal a nepřestala klesat, dokud mu voda nesahala až po krk, Jeho zvířecí přátelé sledovali, co se děje, a i když se kvůli tomu cítili hrozně,tak došli k názoru, že pro něj nemohou nic dělat.
,Vím, že mě nemůžete zachránit.' volal na ně Cuthbert, ,Ale aspoň přijďte a mluvte se mnou! Trčím tady dole a jsem strašně opuštěný.' , Jenže kdybychom šli dolů, lovci by nás zastřelili!'
Cuthbert věděl, že mají pravdu, ale pořád s nimi smlouval ,Mluvte se mnou!' plakal a žadonil pořád a pořád dokola, až jeho hrdlo zkamenělo. Konec...."

Odvyprávěla jsem a zavřela knihu „To je všechno?" řekla nešťastně Claire, Enoch se dal do smíchu „To je všechno." řekla jsem „To je děsivý příběh! Vyprávěj jiný!" žadonila Claire „Příběh jako příběh." vložila se do toho Emma „teď je čas jít spát."
Claire našpulila rty, ale přestala plakat, takže příběh splnil svůj účel. Potom jsme se všichni vydali do říše snů.

Za rozbřesku jsme se vyplazili z našeho úkrytu. Vybírala jsem si mech z vlasů, což se mi kupodivu podařilo a sundala úplně všechno. „Bude v pořádku?" zeptal se mě Jacob, když viděl Claire v mém klíně „Má horečku, potřebuje léky." „Nejdříve musíme najít cestu ven z tohohle prokletého lesa." ozval se Millard „Nejprve bychom se měli najíst, najezme se a probereme naše možnosti." řekl Enoch „Jaké možnosti?" zeptala se Emma, moje pozornost se přesměrovala na Olivu, která se ke mě přitulila a já ji volnou rukou objala.

Když jsme dojedli, zakopali jsme prázdné konzervy a připravili jsme se na cestu „Viděl jsem vodu. Docela hodně vody, támhle za těmi stromy." zaslechla jsem Hugha jak mluví s Emmou, Enochem a Jacobem „My se snažíme dostat pryč od moře, ne k němu. Museli jsme se v noci vrátit po vlastních stopách." řekla Emma. Všichni jsme se vydali za Hughem. Já nesla Claire a slečnu Peregrinovou a u toho držela Olivu za ruku, naštěstí Claire byla lehká, takže jsem ji mohla držet jen jednou rukou a její hlava byla opřená o druhé rameno, než byla slečna Peregrinová „Ach to je prostě hrozné, nahnali nás zpět, rovnou do svého náručí!"  řekl Horác
„Ale já žádné vojáky neslyším. Vlastně neslyším vůbec nic, ani oceán." řekla Emma
„To proto, že tohle není oceán, ty trumpeto!" ozval se Enoch

17.11. 2020