I když jsem celý život ve věži
je na čase chopit se otěží.
Už nechci tu dál marnit čas
tak vyslyším svůj vnitřní hlas.
Vše vyřeším rychlým útěkem
od místa, které mi mělo být domovem.
Domovem prý se nazývá
místo, kde na tebe vždy někdo myslívá.
A když všichni zapomenou
co společného mají s tebou
domovem už není dům
kde bydlí rodič tvůj.
Když tvůj sourozenec tě nezná
navždy tě to poznamená.
Tvé srdce se hroutí,
když tě všichni krotí.
Už nechci být jejich zvíře,
budu žít ve vlastní víře.
Prý rodina takhle klape
co na tom, že dítě se z klece drápe.
Co na tom, že syn tvůj či dcera tvá
už po dechu nelapá.
Klec je umlčela na věčnost.
Takhle vypadá tvoje ctnost?!
O děti přicházíš dnes a denně
tohle vzešlo z tvého plémě!
Divíš se snad co z nás roste?
Mě to připadá celkem prosté.
Vychovali jsme se sami -
nežádali jsme o život, který jste nám dali.
Tak se nediv, že jsme pryč
klidně na nás znova křič.
Neslyšíme, nevnímáme už
od toho co jsi do nás vrazil nůž
co po nás zase chceš
jen sám se sebou se přeš.
