dvojčata

10.

Ráno se za mnou staví doktor ,,ohayo Kuroko-san, dne již začneme s rehabilitací, vaše léčba probíhá jednou tak rychleji" řekne a v očích mu naprosto jiskří. ,,to je úžasné" svitne mi naděje. Ve dvě odpoledne se staví doktor a odveze mě na kolečkovým křesle na rehabilitační středisko, teď se opravdu cítím jak krypl. Tam mě pomalu začínají rozhýbávat, chvíli otáčím krkem a dělám už pár krůčků, takhle to jde celý týden, už sama chodím a nemám ani stehy, prý by mě mohli už na konci týdne nebo v polovině toho příštího pustit.
Podívám se na záznam hry...projeli, ten příští už snad neprojedou...bráška je mimo, nedokáže se soustředit a Kagami nemůže hrát...proč se ten tým najednou rozpadl.
Ten půltýden jde stejně, pozoruji zápasy aktuální i z minulosti, chodím na rehabilitace, můžu chodit, otáčet se, uklonit, ale záklon, skok a běh mě teprve čekají, běh již příští týden, záklon po běhu a po něm skok, možná i součastně.
,,ohayo mina!" Křiknu na celou tělocvičnu ,,Arisu!" Křikne Riko a běží mě obejmout, to mi už také nevadí ,,vítej zpět, jak dlouho ještě bude trvat do povolení hry?" Zeptá se ,,asi tak 3 nebo 4 týdny prý dělám extrémní skoky" řeknu a překvapí mě jeden člověk, toho znám z dětství... vysoký hnědovlásek...Kiyoshi Teppei, zakladatel týmu a ten kdo mě motivoval do basketbalu. ,,Ri-chan?" Ozve se od něj tázavě, nespletla jsem se, usměju se a kývnu. On se ke mně přihrne a asi mě chce rozmačkat, ale Riko ho zastaví ,,opatrně! Je po operaci" tak mě jen jemně obejme a rozcuchá mi vlasy. ,,vůbec jsi nevyrostla" řekne a kouká na mě z výšky ,,za to tebe natahování asi na skřipci" pronesu a šťouchnu ho do žeber ,,vědět že tu jsi vezmu ti bonbóny" řeknu mu když se vytrácím na tribuny, bojím se že bych na lavičce schytala míčem ,,tvá čísla jsou přes tričko lehce lepší, to už bylo nějak načaté ne?" Vyleká mě Riko ,,hmm hai, začalo to tou nehodou po které mám tu jizvu, bylo to tam vychýlené a nechtěla jsem vás stresovat kvůli neobvyklé operaci, proto jsem vás klidnila tímhle častým úrazem, neboj je to daleko lepší než před tím, příští týden začnu běhat, až budu zvládat běh tak záklon a potom skoky, až je zvládnu budu moct hrát, ještě teda budu muset nabrat nějaké svaly na zpevnění" řeknu a nenechám se jí přerušit ,,hmmm, sestavím ti plán aby to bylo co nejrychlejší a nejefektivnější, pak jej předložíš doktoru a uvidíme" řekne a začne si něco zapisovat do desek, pak se přemístí dolu a pozoruje hru. Taky mi to nedá a chytím se, skoro jako bych tam byla. Když skončí trénink vezmu si do ruky míč a chůzí s driblováním se dostanu ke koši, pokusím se hodit koš bez skoku...nemožné  ,,Ri-chan, co se ti stalo?" Ozve se ten hnědovlásek ,,spadla a vyhřezla si plotýnku...asi jsem to načala když jsem si vyvrtla kotník a pak Aomine, nevím, ale rychle se to dává do kupy, za chvíli budu moct hrát...co ty? Nějaké novinky kromě návratu?" Řeknu a obrátím oči k míči co se dokoulel až k polovině. Dojdu pro něj s zase zkusím hodit bez skoku ,,jsem zdravý a schopný sportu, naučil jsem se tam hrát karty a sledoval všechny zápasy, jsi mu podobná víc než si myslíš, stíháte se jen vy dva a Kagami je k tomu velmi blízko" řekne vážně, já pouze zavrtím hlavou a hypnotizuji ten neposlouchající míč ,,Aomine ani zdaleka nehrál naplno, Kagami mu nešahá ani po kolena, jediné kde jej dokáže překonat je ve vzduchu, skokama jej už teď dokáže převýšit, ale aby dosáhl aspoň téhle úrovně bude muset makat minimálně dvojnásobně, o Aomineho plné síle ani nemluvě" řeknu a sehnu se pro míč, jen co se otočím směr Kiyoshi, zády ke koši zkusím jej vymrštit...překvapivě uslyším zvuk míče padající vnitřkem koše ,,jsem zvědavá jak jsi na tom ty" řeknu a drcnu mu pěstí do ramene. On se usměje a opět mi rozcuchá vlasy ,,chyběla jsi mi" řekne ,,ty mně taky Teppei" odpovím a usměju se, je to jediná osoba které nezkracuju jméno, je na něj hrdý.
,,Kuroko-chan půjdeš s námi do města?" Optá se Yamako ,,hai" řeknu a usměji se, to je poprvé co jdu s někým ze školy někam
,,Kuroko-chan slyšela jsem že hraješ basketbal, není to těžké v klučičím týmu?" Zeptá se pro změnu Korima ,,ie jsem zvyklá z nižší, hrávala jsem v týmu Teiko, jsou na to krásné i ošklivé vzpomínky, ale nikdy bych to nechtěla změnit" řeknu a nad jednou z mnoha vzpomínek se usměju, při tom se usadíme do malé kavárničky ,,dobrý den, co si dáte?" Optá se servírka ,,já poprosím o vanilkové latte a malinový cheesecake" zní moje objednávka, holky si objednají čaj a nějaké dortíky, rozebírání všechno, školu, kluky, rodinu, koníčky a další. Pak si ještě zajdeme do obchodu s oblečením, tam si koupím nové plavky a když už se stmívá jdeme každá směr svůj domov.