Od Trůnu neutečeš

kapitola 2

Probudila jsem se v sedě na židli. Oblékla se a do vlasů si dala sponu od bratra. Zaklepala na své dveře a po chvíli je dva strážci otevřeli v jejich doprovodu jsem šla palácem, když tu proti nám jde Connorm. Rozkázal strážcům ať nás nechají o samotě. Počkal až strážci zmizí za rohem a chytil mé ruce, jako do svěráku a natlačil mě na zeď. Zašeptal "provdej se za mě Beato" začala jsem se kroutit a protestovat "Connore jsi můj nejlepší kamarád, jak bych si tě mohla vzít, navíc jsem zasnoubená, prostě to nejde. A teď mě pusť!" Jen se usmál čekala bych, že mě pustí, ale on svůj stisk jen zesílil na rukou se mi začali vytvářet modřiny. Pak se mi začal vysmívat:" Jsi moc malá, slabá a bázlivá, než aby ses mi vykroutila." co se to s ním stalo, co ho tak rozladilo, že se chová tak zvláštně. Najednou se něco mihlo a Connora udeřilo do ruky, až mě pustil, bylo to tak rychle až jsem klopýtla vpřed. Zachytila mě silná paže, abych nespadla. Zahlédla jsem jen bílé vlasy, safírové oči, plášť a šátek přes pusu. A najednou z ničeho nic jsme zase byly samy. Co se to stalo? Otočila jsem se od ztuhlého Connora a běžela do zahrady, místo na snídani posadila jsem se na okraj lávky přes potok, který končil malým vodopádem, jež vytvářel duhu při pádu do leknínového jezírka. Sledovala jsem jak voda stéká po malé skalce a na svůj odraz ve vodě, který se na mě zamyšleně dívá. Byla jsem pořád stejná, jako vždy, zrzka se zelenýma očima, malého vzrůstu a plných rtů, ta krásná spona ten obrázek udělala dokonalým.  I když já kráska rozhodně nejsem. Obraz se zavlnil a mě došlo, že to hladinu zvířily mé slzy. Začala jsem pořád dokola opakovat: "Proč Connore proč..." Osušila jsem si slzy a začala přemýšlet. Co se to dnes přihodilo a jak moc se to podobalo tomu co se událo před rokem. Proč mě ten neznámý vlastně chrání. Z úvah mě vytrhl Edmondův hlas. Nebyl vzhůru dlouho to jsem poznala z toho, jak byly jeho vlasy, černé jako uhel rozcuchané a měl rozespalý úsměv na tváři. Já se nedokázala do jeho safírových očí přestat dívat. Rozhodla jsem se ten úsměv udržet na jeho tváři co nejdéle, proto a jedině z tohoto důvod jsem nasadila úsměv, ale bezúspěšně, můj bratr mě má přečtenou, tak mu došlo, že není vše v pořádku. Přistoupil ke mě a zeptal se "stalo se ti něco, proč jsi chyběla u snídaně, a proč jsi se třásla potlačovanými vzlyky?".
Pověděla jsem mu, jak se Connor dnes choval divně i to jak mě někdo zachránil. Edmonda tato zpráva velmi znepokojila, ale odbyl to se slovy:" Zřejmě má špatný den." A tím rozhovor na toto téma skončil. Avšak byl potěšený, že mám sponu jež mi daroval. Vyprávěl, jak na severu odlišně žijí i jak chodí oblékání. Přivezl mi také velmi teplý plášť. Pak mi podal krabičku a záhadně poznamenal "Pojí se k ní zajímavý příběh chceš ho slyšet?" Vyprávěl mi jak podkal posla prince z Ramire a slíbil mu, že mi předá tento dárek. Otevřela jsem krabičku a v ní byl přívěsek tvaru srdce, byl malý, zručně vyrobený a s rytinami po stranách přesně podle mého vkusu.
Požádala jsem Edmonda zda by mi ho zapnul. Rozhodla jsem se, že ho nikdy za nic nevyměním, měla jsem pocit, jako by hřál a já se cítila v naprostém bezpečí a přijetí, což mi vykouzlilo nesmazatelný úsměv na tváři. Povídali jsme si celý den. Vzal mě k mému oblíbenému stromů z něhož právě odpadávaly okvětní plátky všech odstínů od krvavě červené po světle růžové až bílou, tam jsme strávili odpoledne. Nevím jak se mu povedlo najít celý květ, který mi vložil do vlasů a políbil mě na čelo. I zbytek dne jsem strávila venku. Utekla jsem strážcům a tajně cvičila s lukem, měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval, avšak nikoho jsem nezahlédla. Tak jsem pokračovala až do soumraku. Vždy jsem se strefila do terče, ale cvičit nepřestanu dokud nebudu nejlepší v celé říši.

Když jsem konečně dorazila k večeři. Všichni už tu byli, zůstala jsem stát ve dveřích. Nevím co mě zadrželo. Byl to jen takový pocit. Otec prohodil, že zemřel otec prince z Ramire král Vilém. Vlády se ujme až se ožení a bude plnoletý do té doby bude vládnout jeho strýc. Plnoletost už má za sebou. Kvůli svému bezpečí odešel z paláce a je nezvěstný. Odvětila jsem:" Je mi velmi líto, že jeho otec zemřel." Nevím proč, to otce rozhořčilo, a zařval na mě: " Cože líto pokud se princ... jak se jen jmenuje, však víš koho tím myslím, dožije své plnoletosti stane se králem a ty královnou místo zdlouhavého čekání až ten stařec pojde." I přes své nejlepší rozhodnutí jsem o krok ustoupila. Otec kývl na strážce a ten mě uhodil, až mi po tváři stékala krev a já se praštila ještě o stěnu. Poté co se otec dost vynadíval na mé ponížení a bolest rozkázal mi ať vztanu a umyju si obličej, zvedla jsem se otočila se při odchodu z jídelny na Edmonda, když k mým rodičům a bratrovi přistoupilo pár strážců, které jsem nikdy předtím neviděla.