Od Trůnu neutečeš

Kapitola 1

Dnes jsem se dozvěděla, že můj snoubenec, princ z Ramire zmizel. V jejich království došlo ke vzpouře. Uzurpátor Dejmon, princův bratranec, vtrhl do paláce. Prince se podařilo dostat do bezpečí. Zatím o něm nemáme další zprávy. Pokud to svatbu nezrušilo, tak alespoň oddálilo.
S Edmondem už nemůžu trénovat. Když to otec zjistil rozzuřil se a rozkázal, abych byla vždy pod dohledem, alespoň dvou strážců nebo v zamčené místnosti. Tak jsem začala vylézat oknem, což teď nejde. Né že bych se bála to né, ale déle než rok tam mám mříže.
V doprovodu dvou strážců bezpodmínečně věrných otci, jdu za Connorem. Konečně nějaká zábava. Třeba půjdem do labyrintu ze živého plotu, kde se mému doprovodu ztratíme, samozřejmě omylem. S ním můžu mluvit otevřeně. Je mým důvěrníkem a společníkem již dlouhá léta. Před ním můžu říct vše, co si myslím a nečeká mě žádná otcova přednáška typu: princezna si neztěžuje nebo princezna mlčí, princezna dělá to, co jí poručí. Kéž bych byla svobodná. Mohla být kýmkoliv jiným, někým, kdo se může rozhodnout sám.
Z myšlenek mě vytrhl známý hlas "To se podívejme, kdo se přišel podívat na svého kamaráda Connora, kterého tak dlouho zanedbávala." pronesl laškovně můj kamarád.
Connor vypadal jako vždy dobře a majestátně až královský, vysoký pohledný blonďák s očima překypujícími zvědavostí, ale ještě něčím co jsem nebyla schopná pojmenovat. Než jsem byla zasnoubena s princem uvažovalo se zdá bych si nevzala Connala. Začali jsme si povídat o povstání v Ramire, Království mého snoubence. Poté mě odvedli k večeři a pak do pokoje.
Vrzli dveře a vešel Edmond. A řekl "Tohle jsem ti přivezl ze severu naší říše" podával mi sponu ve tvaru květiny. A odešel, byl po cestě k smrti unavený, i když si dal záležet, aby si toho lidé nevšimli, ale já ho znala až příliš dobře, proto jsem mu popřála dobrou noc a nechala ho jít si lehnout.
Než odešel řekla jsem mu: "dobrou bráško, zítra si promluvíme o tom jak to na severu vypadá."
Za hodinu jsem vstala a dívala se ven z okna. A mysela na něj, na toho mladíka, se kterým jsem se potkala loni na maškarním plese.
V loni se konal jako každý rok Jarní ples. Někdo mě vylákal ven pod záminkou, že na mě čeká Edmund. Nějaká temná postava mi ze zadu začala ústa, abych nemohla křičet. Pod no mi strčil lahvičku, z níž stoupala příjemná vůně. Začali mi ochabvat ruce a nohy, točila se mi hlava.
  tu však z balkonu nad námi seskočil plavovlasý mladík se sytě modrýma očima. Nic víc jsem kůly masce neviděla. Byl tak o tři roky starší než já a v ruce třímal meč. Chytil mou ruku do své na prsteníčku se mu zatřpytil prastarý prsten se stříbrným orlem v modrém poli. Přitiskl si mě blíž. Útočník se dal na útěk. Můj zachránce ho nechal být. Zvedl si mě do náručí a odnesl mě do mého pokoje. Trochu ho zarazili mříže v okně a tak jsem mu vysvětlila, že nemají bránit vniknutí, ale mým nočních výletům za bratrem. Položil mě na postel. A byl pryč. Kdo to jen mohl být, to mi vrtalo hlavou? Když jsem se ráno probrala myslela jsem, že to byl jen sen. Do mého pokoje vpochodoval můj otec, bratr a matka. Edmond ke mě přistoupil a otázal se, zda jsem v pořádku. Protože našli dopis, kde se psalo, že jsem byla unesena a pod tímto oznámením byly požadavky. A na mě dolehl včerejší den. Otec a matka bezeslova odešli, ale bratr se od mé postele nehnul na krok ani mi nedovolil vstát.
Při těchto vzpomínkách a přemítání, kdo je tím záhadným zachráncem jsem usnula v sedě na židli s hlavou položenou na parapetu.