Ledová hora

1.Kapitola- Ledová země

Venku vál silný severní vítr, který vířil čerstvě napadlý sníh. Vidět bylo jen asi na metr a ledový sníh píchal ve tváři. Tersi procházel ulicemi ledového Winterbornu do blízké hospůdky zvané U Ledu. Však v tom dnešním neklidném počasí nemohl najít dveře. Bloudil v té bílé tmě ani nevěděl, kde přesně se nachází. Nikdy takové divoké počasí nezažil. Světla lampiónů vypadali jen jako mlhová světla vznášející se nad městem. Když v tom zahlédl daleko před sebou obrys nějakého člověka. Připadalo mu to divné, protože kolem sebe viděl jen bílo a ta postava byla daleko. Musel by tím pádem něco vidět i kolem. Stín se pomalu k němu přibližoval. Tersi nevěděl kdo se k němu blíží ani co má dělat. Však najednou se ho někdo dotkl ramene. Lekl se a rychle se otočil. Byl to jeho přítel Ramon.

"Kde jsi? Už tě čekáme dlouhou dobu. Mysleli jsme si, že ani nepřijdeš chtěli jsme začít bez tebe."

"Jen jsem se nemohl zorientovat v té bouři." řekl trochu zadýchaným hlasem.

"Tak pojď už tam na tebe čekají." řekl a ukázal na obdélník světla.

Tersi se otočil. Stín, který viděl už byl pryč, zmizel. Řekl si, že se mu to asi jen zdálo a šel do hospůdky.

Když vešel na chvíli ho oslepilo silné světlo, které bylo v místnosti. Rozkoukal se a uviděl všechny sedět u stolu. Posadil se na jediné volné místo a sledoval vyostřené debaty mezi jednotlivými skupinkami lidí.

"Venku je strašné počasí, že?" promluvil k němu starší muž, který seděl hned vedle něho.

"Ano. Nikdy jsem neviděl tak běsnící sněhovou bouři." řekl a podíval se z okna na tu chumelenici.

"Vy jste mladý ale já takovou bouři již zažil."

"A kdy?" zeptal se zvídavě.

"Kdysi dávno. Bylo mi tak jako vám, ach takový krásný věk. Jedné noci bylo přesně tak jak dnes. Tehdy jsme si mysleli že je to jen obyčejná bouře, ale byla to předzvěst zla. Temnoty, která vycházela na světlo. Byl jsem tehdy venku a užíval si hvězd, když přišla bouře. Snažil jsem se dostat zpět domů, když jsem ho uviděl Kargafa jednoho z temných pánů. Viděl jsem jen obrys jeho těla. Věděl jsem že hledí přímo na mě i když jsem mu neviděl do tváře. Chtěl jsem utéct ale kolem mě byla jen bílá mlha. Cítil jsem se jako zavřený v krabici s vlkem, který na mě mlsně kouká. Pak však zmizel a o několik dní později byla válka. Bojoval jsem proti temnotě a vyhráli jsme od té doby už žádná taková bouře nepřišla, až dnes."

Podíval se na Tersiho, který byl velice zaujatý jeho příběhem.

"Myslíte že dnešní bouře je ta co byla kdysi. Že se temnota vrací zpět." zašeptal potichu aby ho nikdo jiný neslyšel.

"To nevím hochu. Ale mohu ti říci, že je to úplně stejné jako kdysi."

Tersiho tato odpověď zarazila. Vzpomněl si to co viděl v bouři venku. Ten stín co se k němu blížil. Tep se mu zrychlil tak že neslyšel nic jiného než jen tlukot svého srdce.  Podíval se z okna a uviděl jak se něčí stín mihnul za oknem.  Začalo mu být špatně. Vše mu připadalo zpomalené jako ve snu a slyšel jen dusot srdce. Těžce se mu dýchalo musel se dostat ven na vzduch. Zvedl se a rychle vyšel ven konečně se mohl pořádně  nadechnou. Opřel se o zavřené dveře hospůdky. Už mu bylo lépe vše už viděl normálně a slyšel také vítr svištět. Nechtěl se už vrátit zpět a zažít znovu tu chvíli. Vydal se tedy projít znovu tu sněhovou záclonu aby došel domů. Pomalu procházel ulicí proti větru, když v tom uslyšel šepot. Rozhlížel se kolem sebe ale nikoho neviděl. Slyšel to hodně blízko, když v tom zahlédl ten stín. Zůstal stát, jako přimrznutý nemohl se ani pohnout. Stín se k němu přiblížil tak že mu Tersi viděl do tváře. Oči měl temné jako díra do nejtemnějších míst, tvář bílou jak sníh a vlasy dlouhé a černé.