𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«9»

Hněv. Právě ten ovládl mé tělo, když jsem zcela pobral všechna jeho slova. Nepříčetnosti se mi následně usadila na rameni, kdy jsem začal do Wondaeho bušit, házet věci i křičet. Zprvu mě zkoušel obejmout, utišit avšak nakonec došlo k tomu horšímu. Podebírající mé tělo mě pevně chytil, nesl z pokoje do své laboratoře a zde položil na lehátko. V tento okamžik bylo jedno, co řeknu, neboť jeho cíl byl jednoduchý. Potřeboval mě uklidnit. Mé ruce i nohy tak svázal, abych neublížil sám sobě, přesunul se mi z dohledu a než jsem stačil vydat další protestujících slovo, svítilo mi ostré světlo do očí.

„V-vypni to! P-prosím!" bylo to pouze poutání mé pozornosti, kdy se schovával za velkou obrazovkou, kde mi nebylo jasné co dělá. Tato neznalost mě proto vytáčela, stejně jako hlas, jenž předčítal, co dělat v období paniky. Můj hněv stoupal, kontrolky nade mnou začaly blikat a stejně rychle jako vše přišlo, i odeznělo.

Problém, jehož jsem se obával, právě nastal. Hněv, jenž byl špatně nastavený a zkalibrovaný, se stal pro samotného Jaechana nebezpečným, kdy se sám nedokázal s takto velkým náporem vypořádat. Přistoupit pak na tuto horší možnost se mi ani trochu nelíbilo, avšak nebylo výběru. Nakonec mi s pohledem na monitor bylo jasné, že jiná možnost zde nebyla. Hodnoty byly více než děsivé a mně bylo jasné, že čekat s tímto činem trochu déle, došlo by k přetížení. Pohled na trpícího Jaechana, jenž sebou házel a křičel, mě pak více než bolel a já mu tak věnoval pohled až poté, co jsem nastavení hněvu upravil a zkalibroval. Doufal jsem tak, že k dalším výkyvům nedojde a jeho systém mu nedovolí překročit hranice, které jsem nastavil.

Místo křiku a hněvu tu byl náhle pláč a vzlyky, které vycházely z jeho úst a zaplňovaly tuto místnost. Naslouchat pak jeho slovům nechápavosti, viny a omluv, bylo srdce rvoucí. Rozhodně to nebyla jeho chyba, neboť za to nemohl. Pouze já. To já podcenil nastavení a byl i důvodem ke spuštění hněvu. Mohlo se mu cokoliv stát a byla by to pouze moje vina. Slova omluv tak vyšla z mých úst, kdy jsem se zvedl a pár kroky přešel k němu. Se slzami v očích jsem jeho končetiny osvobodil ze silného držení, zhasl světlo a nakonec ho vzal do náruče, kdy se stačilo usadit na zem, pevně ho obejmout a s nasloucháním jeho vzlyků se dokola omlouvat.

Hlas v mém podvědomí si bral velkou část mé pozornosti, kdy se doslova rval s tím Wondaeovým. Má mysl tak byla ještě ve větší bolesti, kdy jsem se nedokázal držet a pouze nechával, tmavé slzy stékat po mé tváři. Instinkt mi radil, abych šeptal slova omluvy, neboť tohle chování nebylo vhodné. Bylo přehnané, umíněné, avšak byly to mé pocity a názor k jeho slovům. Rozhodně jsem se od něj nechtěl odloučit, být s někým jiným a jenom čekat neurčitého dne, kdy se vrátí. Hněv se tak vrátil, avšak v tak drobném měřítku, že se projevil pouze stisknutím pěsti. Svou tvář jsem zvedl, pohlédl do jeho očí a hledal vhodných slov.

„N-Nechci, aby si někam jezdil. B-bojíš se toho, že by se mi tam něco stalo, a-ale co když se mi stane něco tady?" potřeboval jsem jistotu, znát všechna jeho řešení na vše, ale i tak se s tím nehodlal smířit. Býti po boku někoho jiného než byl Wondae znělo hrozně, zvláště když jsem tušil, že by to byli jeho přátelé.

„Jae, já chápu tvůj nesouhlas a věř mi, že bych nejraději nikam nejel, avšak já musím," sdělil jsem mu s omluvným pohledem a sledoval jeho tvář, jenž mluvila za vše. Zlobil se. Chápal jsem ho více než dost a i já byl sám na sebe naštvaný. Rozhodně se mi ho zde nechtělo nechávat samotného, neboť jsem se chystal mu dát na pár dní to, co já už v životě zažít nechtěl. Samotu. Nepřekvapilo mě tak, že jeho další slova vedla právě k tomuto a já mu to za zlé neměl. Ani v nejmenším.