𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«7»

V obchodě s elektronikou a různými spotřebiči, kde jsme se právě nacházeli, stál Jae s otevřenou pusou přímo v oddělení s televizemi. Žasl a obdivoval veškeré typy i velikosti. Já ho pouze s úsměvem sledoval a čekal na to, jakou si vybere. Nechával jsem už hned po vstupu volnost se slovy, aby si vybral tu, která se mu bude líbit. On byl však nerozhodný. Byl jako malé dítě, které neví, jakou hračku si má vzít. Vlastně on dítětem trošku byl. Mezi ním a skutečným lidským dítětem nebyl až tak velký rozdíl. Malé dítě se již od svého narození učilo a poznávalo. Stejně jako Jae.

„Až si nějakou vybereš, tak se zastavíme ještě naproti v hračkárně," řekl jsem mu, avšak důvod nebyl nákup hraček, i když kdyby nějakou chtěl, tak by jí dostal. Skutečným důvod byly věci, které rozvíjeli inteligenci jako třeba puzzle, fantazii jako malování a logické myšlení jako třeba lego nebo jiné druhy skládanek. Rozhodně jsem nechtěl, aby si myslel, že mezi ním a člověkem je velký rozdíl. Nebyl. Ano, možná byl Jae umělý, ale učil se rychle a každým dnem se k člověku přibližoval víc a víc. Věděl jsem, že brzy se lidské rase vyrovná a on dokáže plnohodnotně člověka nahradit. K tomu však byla dlouhá cesta.

„Máš vybráno?"

„A-asi ano," poznamenal jsem a následně ukázal černou obrazovku tenké televize, jenž vypadala podobně jako ta, kterou jsem měl. Wondae proti mému výběru nic neměl, dokonce mi ukázal i pár barevných modelů, jenž mi přišli, až příliš křiklavé. Sám pak poodešel k pokladně, aby televizi zaplatil a mě nařídil zůstat na místě. To však bylo těžké. Spousta předmětů mě donutila se rozhlédnout, dojít ke stolu s předměty a zkoumat jeden po druhém. Hlas v mé hlavě mě rázem seznámil s názvem. Mobilní telefon. Přístroj sloužící ke komunikaci různého typu.

„Můžeme jít?" hlas za mými zády mě donutil ucuknout, přikývnout a následovat Wondaeho s obchodu, abychom přešli do jiného. Plného jiných věcí neboli hraček, a malých kopii velkých lidí. Podle Wondaeho dětí. Neskutečně roztomilých, usměvavých, ale i plačících a rozčilujících dětí.

Jae pozoroval malé děti, které si vybírali různé druhy hraček a já mu odpovídal na otázky, o jaké hračky se jedná. V těchto chvílích byl stejný jako ony, neboť každé dítě mělo spoustu otázek. S mými slovy, aby se zde rozhlédl a vybral si cokoliv, co bude chtít se rozešel podél regálů a rozhlížel se. Já sám se vydal opačným směrem a do košíku pomalu házel to, na co jsem narazil. Lego, puzzle, omalovánky a různé potřeby na malování. Chtěl jsem, aby se učil pečlivosti, fantazii a logickému myšlení. Také samozřejmě trpělivosti.

Můj košík se pomalu, ale jistě plnil a já byl zvědavý, co si vybral sám Jaechan. Mé obavy však byly ty, že nic. Doufal jsem však, že ve svých rukou alespoň něco ponese, neboť toto byla věc, se kterou se dosti přiblíží lidem. Chodil jsem tak mezi regály, abych ho mohl brzy najít a stanout po jeho boku.

Procházet se takto velkým prostorem bylo jako bludiště. Jedna část byla určena chlapcům, kde měli auta, akční figurky a jiné předměty, jenž jsem přešel pouze očima. Dívky pak měly panenky, byl tu i regál z hrami, kde jsem zahlédl Wondaeho a spousty dalšího. Bylo toho moc, abych se stihl na všechny názvy zeptat, a tak jsem pouze hledal svého společníka, abychom mohli domů. Na jeho slova jsem do poslední chvíle nechtěl reagovat a tedy si pro zatím nic nevybral, avšak projitím posledního regálu a kolem velkého koše jsem selhal.

Wondae se již z dálky usmíval, když mě viděl a hračku v mé dlani. Jednalo se o světle oranžového plyšáka, jenž měl ruce, nohy, ale namísto hlavy dýni. Nebo jsem aspoň doufal, že je to dýně. Jeho obličej pak byl pokroucený, ale i tak byl moc roztomilý, abych ho nechal jenom tak. S širokým úsměvem jsme rázem stanul po jeho boku, ukázal svůj úlovek a pouze čekal na další jeho úsměv.