𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«3»

Můj spánek byl klidný, avšak přesto krátký a já se tak vzbudil dříve, než před devátou. Konkrétně bylo sedm hodin a i když jsem byl zcela vzhůru a spánek už nepřicházel, tak jsem rozhodně ještě neměl v plánu vstávat. Naopak jsem se natáhl pro mobil na nočním stolku a po jeho zapnutí zavítal na sociální síť, kde probíhala komunikace s mými dvěma přáteli. Byly dny kdy nebylo o čem mluvit, ale dnešek to rozhodně nebyl. Dnes jsme se bavili o všem možném, avšak když se jeden zeptal na můj projekt, tak jsem se musel uchechtnout. Nebylo v mém plánu jim prozradit, že to vyšlo a místo toho jim napsal, aby se odpoledne stavili.

Ve chvíli, kdy pak oba už nebyli online, bylo půl deváté a já se konečně zvedl z postele. Mé kroky pak vedly ke skříni, ze které vyndal čisté věci, oblékl se a po uschování mobilu do kapsy opustil svou ložnici. Po chodbě jsem se pak rozešel ke schodům, které sešel a po několika dalších krocích skončil v kuchyni. Zde jsem si vyndal skleničku, nalil do ní čistou vodu a z proutěného košíku odcizil jeden citrón. Ten pak stačilo nožem rozkrojit napůl a jednu půlku vymáčknout do vody ve skleničce. Vymáčknutá půlka pak skončila v koši a sklenička v mé ruce, abych se mohl napít a rázem se dát do přípravy vydatné snídaně.

Jenom díky oknu jsem viděl, že je venku hezky. Slunce házelo své paprsky dovnitř i přesto, že nebylo nijak silné. Pohled jsem od okna přesunul ke dveřím, kdy jsem si velice jasně vzpomněl na řečená slova a na to, co mám udělat. S otázkou kolik je hodin jsem vstal, otevřel dveře od tohoto pokoje a krok za krokem byl navigovaný, až k pokoji Wondaeho. Slovíčko slušnost říkala, abych zaklepal, avšak pokud spal, neřekl by slova dále. A tak jsem dveře otevřel, vkročil a hned zastavil, neboť zde nebylo koho budit. Wondae v pokoji nebyl a podle hluku jsem usuzoval, že se nachází v jiné místnosti.

„Proč si chtěl, abych tě budil, když si vzhůru? Je to... hloupé," poznamenal jsem, když jsem ho konečně našel a on sebou cukl. V ten okamžik jsem pociťoval opravdu zvláštní pocit, jenž nešel popsat. Nebo aspoň ne ze slov, co jsem znal. Otočil jsem se proto a chtěl opustit místnost, ale nakonec tak neučinil. Kvůli jednomu. „Co mám teď dělat?"

Jeho otázka mě zarazila, neboť jsem jí nečekal, avšak ta předchozí slova mě zarazila ještě více. Rozhodně by mě nenapadlo, že něco takového řekne, ale i tak jsem se široce usmál. Stačilo jen pár kroků, abych se ocitl přímo u něj a mohl mu jedním slovem odpovědět na jeho otázku. Cokoliv. Slovo jemu jistě neznámé, ale po objasnění jsem doufal, že pochopil. Nesestavoval jsem ho proto, aby mi dělal sluhu, ale abych měl společnost. Ovšem to hlavní bylo, že já ho nevnímal jako androida, ale jako živou bytost.

„Já si teď dodělám snídani, abych se najedl, takže ty bysis mezitím mohl projít dům nebo se kouknout na zahradu," usmál jsem se a poté opět odstoupil, abych se vrátil ke kuchyňské lince. Má slova hlavně nebyla jen tak. Měla svůj důvod a tím bylo to, aby si zde našel něco, díky čemu se naplno projeví radost. Také jsem chtěl, aby si pomalu ve své hlavě zrodil to co má a nemá rád. „Odpoledne k nám přijde návštěva."

Návštěva. Další z mnohých slov, ale toto znamenalo více. Zahrnovalo osoby, jenž byly stejné jako Wondae. Nebo jsem aspoň v to doufal. Po přikývnutí jsem se vzdálil, následoval navigující hlas a skončil tam, co nazval zahradou. Místo plné barev a věcí, co mi bylo cizí. Nikoliv však květina, jenž byla podobná té z knížky. Její podoba se však při bližším zkoumání vytratila a vznesla do nebe mnohem jednodušeji než bych já šlápl. Hlas v mé hlavě pak řekl jediné, motýl. Obdařený párem rudých křídel, kdy se usadil na druhé straně a já mu nechtěl více překážet.