𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«5»

Pomeranč, o kterém Jaechan mluvil a o kterém se dozvěděl, že je ovoce které lidé jí, chtěl za každou cenu ochutnat. Byl jsem si jistý, že jsou jeho chuťové buňky správně nastaveny, a tak k němu nyní kráčel s miskou, ve které byl oloupaný a připravený pomeranč. Jae už nedočkavě hopsal na gauči a já mu tak s menším smíchem předal misku hned poté, co jsem se usadil vedle něj. „Doufám, že ti bude chutnat."

Má slova předcházela prvnímu ochutnání, rozžvýkání, polknutí a nakonec širokému úsměvu, kdy se pustil do dalšího kousku. Chutnalo mu, avšak já poznal, že chuť není to jediné, co ho okouzlilo. Byla to i barva. „Líbí se ti ta barva?"

Nakyslá chuť se velice brzy vybarvila a nahradila jí sladká. Sice stále kyselá, ale i tak se mi toto ovoce líbilo čím dál více. Stejně jako jeho barva, na kterou Wondae upozornil a já musel přikývnout. Bylo tomu tak. Kromě chuti a tvaru, se mi líbila i barva. Byla sytá, veselá a lákala mě k úsměvu. Proto, když mi chtěl všechny šlupky vzít, protestoval jsem dokud mi jednu nenechal. Ihned mě však upozornil, že si v pokoji můžu korigovat s barvami, avšak to nebylo stejné jako toto.

„Chci více tohoto ovoce a této barvy, prosím!" nad mou prosbou se usmál, lehce se dotkl mého nosu a přikývl. Avšak pro dnešek to byl první a poslední pomeranč tohoto dne. Nyní mě čekalo skutečné jídlo. Jídlo. Byl jsem opět natěšený.

„Posaď se Jae," řekl jsem mu, když jsme společně došli do jídelny a on se ihned po mých slovech usadil za jídelní stůl. Na něj jsem pak servíroval náš opožděný oběd. Bulgoki. Hůlky jenž jsem před něj položil zůstali ležet do doby, dokud i já se neusadil a teprve poté mu ukázal, co má s těmito hůlkami dělat. Každý pohyb jenž jsem učinil, tak Jae zopakoval a já ho pouze s úsměvem sledoval. Dnes byl také čas v něm probudit dalších pár vlastní a věcí, jenž lidé oplývají. Do laboratoře jsem ho však dnes už vodit nechtěl.

Za vděk jsem dal modulu, na kterém mohl předpřipravené věci odemknout. Jednou rukou jsem tak na modulu odemkl hned čtyři věci. Hlad, žízeň, hravost a únavu. Čtyři pro něj nové věci, kterými jsem obohatil jeho umělou osobu a na jeho výrazu pak viděl, že se snaží přijít na to, co je to nové co mu jeho systém sděluje. Zmatení tam naštěstí nebylo a za to jsem byl rád. „Po jídle bych ti mohl dát nějaké oranžové věci a pomoci ti trochu upravit tvůj pokoj. Tedy pokud nejsi unavený."

„Jsem," přiznal jsem, ale nebyla to až tak velká pravda. Únava se mě držela částečně a projevovala se pouze ve chvíli, kdy jsem na ní myslel. Snad i proto jsem jí zahnal do kouta a věnoval se své porci, jenž byla skutečně dobrá. Dával jsem to pak na vědomí jak pohledem, tak zvuky, jenž vycházely z mého nitra a já neměl potuchy jak. Bylo to stejně automatické jako mrkání, jenž jsem si uvědomil, až ve chvíli, kdy mi jedna řasa padla do oka.

„Rád bych to nechal na zítřek a dnešek už nechal volný a taky... Bych rád věděl, co je tohle," vypadalo to přesně jako obrazovky v mém pokoji, ale přitom zcela jinak. Nesvítili, ale obklopovala je tma. K tomu všemu byla jen jedna.

„To je televize, Jae. Lidé se na ní koukají, když nemají co dělat nebo se chtějí zabavit či odreagovat," vysvětlil jsem mu co vše televize umí, co se v ní nachází a kolik modelů tohoto vynálezu je. Jae žasl a na jeho otázku zda i on takovou v pokoji má, jsem přikývl. Jedna z obrazovek, která se v jeho pokoji nacházela, byla právě televize. On se tak okamžitě do svého pokoje rozeběhl a já pak jen mohl slyšet radostné jásání, během kterého jsem se zvedl i já, špinavé nádobí dal do myčky a nakonec se rozešel za ním.