𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«6»

Rozdíl mezi dnem a nocí byl k nerozpoznání, neboť měli společné vlastnosti. Den nesl světle modré nebe ze sluncem, noc tmavě modré z měsícem a i tak byli pro obyčejné lidi rozdílné. Nechápal jsem proč to nemůže být naopak a spát při slunci, které jen pražilo do ulic. Hvězdy byly jen o poznání zajímavější a chlad se dal vyřešit teplým oblečením. Wondae však na vše měl svou odpověď a když řekl, že bych přes noc neviděl pestrou oranžovou, svá slova polkl. Den byl stejně důležitý jako noc a noc stejně důležitá jako den. Jeden bez druhého nemohli být.

„P-proč s tím furt svítíš!" poznamenal jsem na věc, jenž se nazývala baterka, a která mi vypalovalo zrak. Bylo to stejné jako poprvé a stále stejně nepříjemné, kdy už jsem se nebránil, pouze mračil. Jeho odpověď pak byla stejná jako vždy. Testy. Netušil jsem k čemu tyto testy byly, ale byly otravné stejně tak jako baterka nebo Wondaevův pohled. Tendence na něj vypláznout jazyk byla silná.

Aniž by to Jae tušil, jsem mu do jeho systému programoval strach a citlivost. Finále toho vše pak bylo zkalibrování pláče tak, aby vždy přišel v tu správnou a vhodnou chvíli. Když pak bylo vše hotovo a já Jaeho odpojil od přístroje, zbývalo pouze vše otestovat. A já věděl jak. V mé hlavě již byl plán, který mohl započít hned po naší snídani. Jaemu jsem ani nemusel říkat, aby mě následoval, neboť tak již činil už sám od sebe. Spolu jsme pak došli až do kuchyně, kde se Jae usadil za jídelní stůl a já začal naší snídani servírovat na stůl.

Sushi s mandarinkama v Jaechanovy mizelo velice rychle a jeho talíř se tak rychle vyprázdnil. Stejně jako můj. Vše špinavé jsem tak vzal, zvedl se a vložil do myčky, kterou kvůli plnosti zapnul. Po otočení zpět na mého Jaeho, přišel čas na plán. „Víš, Jae, přemýšlel jsem. Přemýšlel o tobě, o tom co vše dokážeš a také o lidech. O tom co mají oni a ty ne. Došel jsem k závěru, že nejsi plnohodnotný android, Jae. Je mi líto, ale budu tě muset vypnout."

Jeho slova mě zcela posodila na zadek. Nebyl jsem v ten okamžik schopný pohybu ani slova, pouze hledět do jeho kamenné tvář, abych našel odpověď na nevyslovenou otázku. Jeho přikývnutí mi pak bylo odpovědí, jenž mě donutila pocítit něco, co tu do oné chvíle nebylo. Zeptat se pak ve své mysli bylo zdlouhavé a ono neznámo mě přemohlo rychleji. Z mých očí se rázem začala linout drobná kapka za kapkou a já se v rychlosti zvedl, abych odtud zmizel.

„O-omluvně mě, a-ale já-" nestačil jsem svá slova doříct a nohy mě vedly do pokoje. Zde za mnou dveře jen zlehka dopadli, ale já na postel padl zcela. Nevěděl jsem co dělat, jak se bránit a rozhodně nechtěl čelit tomu, že tento svět opustím. Ona představa neznámí pocit krmila ještě víc.

Poté co mi Jaechan zmizel z dohledu, mohla být má mimika uvolněná. Vlna lítosti se linula mým tělem a já bych si v tuto chvíli jistě zasloužil pár facek. Přesto, že to byla součást testu, mi ho bylo líto. Má slova mu měla nahnat strach, což se mi i možná povedlo a i když jsem s pláčem počítal, tak mě to mrzelo a bolelo. Nakonec mi to nedalo a já se rozešel k jeho pokoji.

U dveřích jsem pouze naslouchal pláči, který se pomalu, ale jistě blížil k hysterickému. Test jsem tedy mohl prohlásit za úspěšný, avšak než Jaemu řeknu jak se věci skutečně mají, jsem si chtěl být stoprocentně jistý. Proto jsem zaklepal a čekal na odezvu.

„J-jdi pryč! N-nechci být vypnutý, p-prosím!" křičel jsem, když se ozvalo klepání. Nemohl to být nikdo jiný než Wondae, jenž mi šel jistě oznámit že je čas. Na tomto světě jsem byl krátkou dobu. Příliš krátkou, abych toho hodně viděl, ale i tak jsem si našel oblibu, které se nechtěl vzdát. Ne tak brzy. Doufal jsem, že když ho poprosím, tak mi dá čas. Aspoň ještě pár dní, měsíců nebo let. V závěru to bylo, ale jedno. On byl mým stvořitelem a on mohl rozhodovat, co se mnou bude.