𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«13»

Pokud jsem si myslel, že mi Wondae pomůže, tak jsem tomu moc věřil. On mi však jen vysvětlil to, co jsem se již dozvěděl, řekl něco navíc a poslal do pokoje, abych si pomohl. Vskutku se mi nelíbilo, že mám jen tak jít do pokoje, lehnout na postel a po stáhnutí kalhot čelit do teď mrtvé části. Do tohoto momentu, jsem si ani neuvědomoval, že zde něco je a mělo by mít své využití. Horkost v mé tváři tak nabírala nového rozměru, kdy jsem činil podle jeho slov. Vzal si kapesníky, dotkl se sám sebe a činil podle slov, jenž mi byli našeptávané. Pumpující nahoru i dolu jsem si nebyl jist, zda se mi to líbí, ale podle zmíněných slov mělo, zvláště když jsem začal vzdychat.

O patnáct minut později jsem byl zalezlí ve skříni, neschopen fungování a odhodlaný již s nikým do konce dne nepromluvit. Přišlo mi to potupné, neboť o pár pokojů vedle byl Wondae a slyšel to. Všechno slyšel, avšak nic k tomu neměl. Nebo jsem v to aspoň doufal, když jsem se převlékal a znečištěného oblečení se štítil jako jakékoliv jiné špíny. Pokud jsem měl zmínit jednu věc, kvůli které jsem nechtěl být jako člověk již více, byla by to tato.

Čekání na Jaeho jsem si krátil sledováním televize a psaním s klukama. Bylo to již patnáct minut co s Jaeho hrdelním vzdychem veškeré ostatní odezněly. Bylo mi tak jasné, že má po svém prvním problému v jeho umělém životě. Bylo mi ho ovšem i líto. Představa, že tam nyní sedí celý mimo s pocitem trapnosti a studu, mě nutila se zvednout a zamířit do jeho pokoje. Po celou dobu jsem psal klukům poslední zprávu, kterou dopsal po stanutí u dveří do Jaechanova pokoje a s jejím odesláním schoval mobil do kapsy. Teprve poté, následovalo zaklepání.

„Jae, je vše v pořádku?" zeptal jsem se po otevření dveří, načež mi bylo záporně odpovězeno. Byl to pak povzdech, po kterém jsem se rozešel k jeho skříní, odkud hlas přicházel. Čtyřmi kroky jsem došel až k ní, usadil se na zem a nakonec si vyslechl jeho slova. Ta má pak přišla v závěru těch jeho. Opřený o půlku skříně jsem naslouchal jeho posledním slovům, kdy se snažil, aby mi nic neuteklo a když vyřkl poslední slova, spustil jsem. „Vím, že se cítíš blbě a trapně. Chápu to, ale nic špatného na tom není. Je to naprosto normální, opravdu a uvidíš, že si zvykneš. Věř mi, Jae, prosím."

Normální. Slovo, jenž rozhodně normální nebylo, až vznikal paradox. Představa, že tohle ještě někdy zažiji mě natolik děsila, až jsem si nebyl jistý zda tomu chci čelit. Ze zoufalství jsem mu i začal podstrkovat zda by to nemohl vypnout, ale odpověď přišla dříve, než jsem to skutečně vyslovil. S nafouklými tvářemi mi tak nezbývalo než se s tím smířit a dávat si pozor na věci, jenž by to mohli způsobit. V této chvíli to byla jen zkouška, avšak později něco, co nešlo jen tak obejít. Proto jsem se odhodlal tomu čelit, opustit svou skrýš a čelit širokému úsměvu, kdy byl z pokoje veden do obýváku, kde mě čekalo vysvětlování.

Wondae mi doslova mával programem před očima, kde byla jedna strana s osobnostmi, jimž jsem nevěnoval pozornost. Pouze jejich barevným vlasům, což mu taky řekl. Stejně jako poukázal na televizi, kde zrovna vystupoval muž s růžovými vlasy. Padla tak jednoduchá otázka. Proč si lidi barví vlasy? Byl to doplněk, něco co je vystihovalo nebo se snad takto rodili?

„Lidé si vlasy barvý, protože chtějí. Je to doplněk kdy jsou schopni mít na své hlavě takovou barvu, která se jim líbí, ovšem je těžké vysvětlit důvod, neboť každý má svůj vlastní. Není to rozhodně nic přírodního, avšak čtyři barvy vlasů se kterými se může člověk narodit jsou," sdělil jsem mu a vyjmenoval barvy, které patřily mezi přírodní. Jae pak chápavě přikyvoval a poukázal na osobu v časopisu, která měla přeliv a i zde mě obdařil svou otázkou. Nyní jsem mu pak vysvětloval co je to přeliv neboli melír, který pokrýval barvou pouze část vlasů.

„Pokud chceš, tak ti přeliv mohu udělat. Jistě tu nějakou barvu mít budu, takže pokud máš zájem to vyzkoušet, stačí říct," řekl jsem mu s úsměvem a mohl si všimnout, jak se bleskově zamyslel a nakonec vyřkl svou otázku. Můj úsměv se tak rozšířil, zvedl jsem se a pokynul Jaemu, aby mě následoval do koupelny, kde mu chtěl dát na jeho otázku odpověď. Na otázku, jaké mám barvy.

Jako poslušné štěňátko jsem ho následoval a skončil v koupelně, kde jsem sledoval každý jeho pohyb. Otevření skříně, vytažení několika krabiček a ukazovaní jednotlivých osob, které měli na hlavě různé barvy. Byla tu typicky černá, hnědá nebo blond, ale taky modrá, růžová, fialová nebo červená. Hlava mi z toho šla kolem, když jsem si všechno prohlížel a s širokým úsměvem skončil u barvy, jenž přiměla k úsměvu i Wondaeho. Se slovy já to věděl, převzal krabičku s oranžovou barvou a optal se co přesněji chci.

„A-asi jen proužek, tady, ale nějaký větší, šlo by to?" jeho dobře mi pak bylo pokynem, abych se usadil, svlékl svršek a chvíli čekal, než si namíchal drobné množství. To pak mělo skončit na mých vlasech, být obaleno alobalem a po vyčkání jisté doby umyto. Již nyní jsem byl nedočkavý, ale odhodlaný to vydržet, aby mou hlavu na jistou dobu zdobilo něco oranžového trvale.

Po namíchání barvy a nasazení jednoráových rukavic, jsem se chopil štětce a začal mu na vlasy nanášet barvu. Jae se po celou dobu široce usmíval a svá očka zvedal ke mně, aby mě mohl pozorovat. Já mu úsměv oplatil, avšak pohled jen párkrát. Svou plnou pozornost jsem věnoval především jeho vlasům, kterým taky věnoval péči v podobě jejich nabarvování. Trvalo to jen pár minut a když jsem od něj se spokojeným úsměvem odstupoval, tak mu pokynul, aby si stoupnul.

„Teď musíš třicet minut počkat a pak ti pomůžu si umýt hlavu, ano?" sdělil jsem mu, načež Jae přikývl a následoval mě zpět do obýváku, kde jsem mu mohl konečně ukázat místa, která mě na náš nadcházející výlet zaujala. „Můžeš teda něco vybrat. Také jsem se rozhodl, že pojedeme alespoň na týden."

„Opravdu? To zní fajn!" poznamenal jsem s radostným tlesknutím, kdy mi bylo oznámeno, že se chovám jako dítě. Drobná verze člověka, ze kterou jsem se již seznámil venku i v hračkárně. Po vyhledání mi samo sebou začali být přeříkávány fáze člověka od narození po smrt, kdy jsem hlavu naklonil na stranu. V závěru jsem ji však musel vrátit, neboť jsem byl napomenutý, aby můj melír správně schnul. Nezbývalo mi tak než protočit oči v sloup a našpulit rty.

Hledící z jednoho do druhého rohu jsem se však dočkal a byl veden zpět do koupelny, aby mi Dae pomohl. Poskakující pak jako klokan jsem byl vskutku nedočkavý a doufal, že barva chytne dobře. Během toho všeho se ale mé myšlenky vrátily zpět a já svůj dotaz vyslovit musel. „Jak se lidi rodí?"

„Na tuto otázku ti dám odpověď až poté, co ti umyju hlavu, ano?" s úsměvem jsem sledoval jak Jae mým slovům přikyvuje a po sundání alobalu z vlasů, naklání hlavu nad vanu. V onen okamžik jsem se chopil sprchové hadice a zapnul vodu. Tu jsem pak nastavil na vlažnou, hadici dál nad Jaeho a sledoval, jak proud vody smáčí jeho vlasy. Zabralo to pár minut a když jsem vodu vypnul, tak jsem hadicí vrátil zpět a Jaemu pomohl usušit jeho vlasy.

„Páni, moc ti to sluší," pochválil jsem mu jeho nový vzhled a nechal ho, aby se na sebe mohl kouknout do zrdcadla. Jeho slova mi pak udělala radost, neboť byl šťastný jako malé dítě, které dostalo pytel sladkostí nebo bednu plnou hraček. Chtěl jsem jeho radost pozorovat co nejdéle, avšak to by tu nesměla být jeho otázka na kterou nyní poukázal. „Vem si notebook a vyhledej si slovo sex, tím dostaneš odpověď na svou otázku. Já nám zatím udělám oběd a nějaký dobrý dezert."

Věc, neboli vlastnost, kterou jsem na Wondaem pozoroval a začínal nenávidět bylo jeho odbývání. Jednou byl ochoten mi všechno bez problému sdělit, ale jindy mě prostě a jednoduše poslal si to najít. Nebylo tak divu, že jsem nafoukl tváře, vzal si ručník, abych dosušil vlasy a bez odpovědi opustil koupelnu. Dveře přitom za mnou dopadaly jako při pádu celého domu, neboť jsem mu svůj vztek, chtěl dát nevědomí. Ve svém pokoji jsem pak kopl do postele, usadil se na zem a natáhl se po mobilu, abych v jistém vyhledávání učinil podle jeho slov.

Čtení pak těch několika slov mě donutilo zamrznout a odhodit mobil v okamžení, kdy se načetl obrázek. Pocit, který jsem nyní cítil byl stejně divný jako samotný sex. V tomto okamžení jsem skutečně litoval své zvědavosti a doufal, že brzy onu vidinu vytěsním z hlavy. Pokud by se tak nestalo, jistě bych musel Daeho požádat, aby mi tu vidinu vymazal, neboť již nyní mi hrozilo špatné spaní.