𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«1»

Trvalo to pomalu tři roky, ale veškerá má snaha, píle a trpělivost se vyplatila. Zapojoval jsem totiž poslední drátek, když v tom se mi na monitoru ukázalo, že můj vynález je připraven ke spuštění. V tu chvíli jsem začal skákat radostí, neboť se mi to povedlo. Povedlo se mi to, co ještě nikomu. Povedlo se mi sestavit androida. Svět sice o umělé inteligenci mluvil dlouho a možná měla nějaká vláda pár schovaných prototypů, avšak tento prototyp nebyl. Byl to plně funkční android, jehož sestavení trvalo nekonečnou dobu, kdy jsem každou část jeho umělého těla testoval, abych si ověřil, že je vše v pořádku. Bylo.

Můj android byl tak jedinečný, troufám si říci, že i sériový, avšak já ho měl pouze jako společníka. Jako společníka v tomto velkém a prázdném domě. Věděl jsem, že nyní už na mě nebude padat věčná samota, deprese a smutek společně s pláčem. Dneškem to mělo vše skončit a to díky němu. Mému androidovy, jemuž jsem se rozhodl dát i jméno. Jaechan.

Nyní mohl přijít poslední test před spuštěním, kdy jsem si ověřil, že vše funguje a do androidova softwaru vložil základní faktory. Smutek a radost. Toto mělo mému androidovy zatím stačit, společně s tím si umět něco oblíbit nebo naopak neoblíbit. Když pak byl připraven ke spuštění, tak stačilo zmáčknout pouze jedno tlačítko. Tlačítko k tomu, aby v Jaechanovy vše naběhlo a on se mohl začít probouzet. Tuto chvíli jsem si nemohl nechat ujít a já tak v mžiku skončil před ním v poddřepu a sledoval jak pomalu otevírá oči. V tento moment jsem s širokým úsměvem očekával jeho slova, neboť jsem byl zvědavý, jak bude znít.

Co je to vidět? Proč slyším hlas a co je to hlas? Ničemu jsem nerozuměl a hlavně tomu, že vím, že tomu nerozumím. Odněkud mi bylo známo, že to co bliká je světlo, mám oči jenž musím otevřít a po tomto činu spatřit prostor. Ne, místnost, byla to malá místnost plná všeho. Nebo velká? Chtěl jsem poznamenat, že něco cítím, ale pokaždé mi před očima naskočila červená věc a dokola opakovala to samé. Tento systém není přístupen. A tak jsem ho ignoroval, pokusil se jakkoliv pohnout, abych rázem viděl své tělo. Ikonka zezelenala a hlas v mé hlavě promluvil. Systém radosti aktivován.

V onom okamžiku se má ústa otevřela a začala vydávat dokola opakující tón. Co je to tón? Do okamžiku, kdy se něco po mém boku nepohlo a tento mód nevyplo. Opět jsem hledal odpovědi, spojení v tom všem až se mi před očima otevřela složka a já mohl zařadit. Člověk, muž, Seol Wondae, můj stvořitel. Hlava mi padla bokem, naskočil další rudý symbol a já pocítil jak mi černá tekutina stéká z očí. Pára mi stoupala od kloubů a jen co vše ustálo, čelist mi opět padla níže.

„A... hoj?"

Z jeho očí stékala černá tekutina, která měla značit slzy a pára stoupající z kloubů znamenala mírné přetížení, na které jsem byl připravený. Stabilizování funkcí bylo snadné a ve chvíli kdy vše ustálo, se to stalo. Můj android promluvil. První slova pro něj byla těžká a já na něj pouze se širokým úsměvem hleděl. Bez jakýchkoliv slov, avšak v nitru jich bylo spousta. Hlavně má vnitřní radost, která by nejraději šla na povrch, ale já jí úspěšně krotil. Místo jásání jsem se tak chopil papírového kapesníku, přešel k němu a utřel jeho slzy, abych ho mohl očistit. Teprve poté, přišel čas na slova.

„Ahoj," opětování pozdravu bylo na místě a po malém odstoupení jsem hodil papírový kapesník do koše, abych ze stolu vzal modul, na kterém aktivoval funkci učení a prozkoumávání. Bylo to malé opatření k tomu, aby k dalšímu přetížení nedošlo, neboť můj android měl jistě spousty otázek. Mé jméno mu jeho systém sdělil, avšak já mu musel sdělit jeho a v neposlední řadě provézt pár testů k tomu, abych si ověřil funkčnost jeho smyslů a popřípadě mohl provézt jejich kalibraci. Konkrétně dvou.