𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«2»

Samota. Přesně to bylo to slovo, které vyjadřovalo to, co jsem cítil. V místnosti z umělého světla jsem se cítil jako součástí, avšak i prázdně. První krok tak nesl zvuk a rázem hlas, kdy mi bylo řečeno, že to na čem stojím je dřevěná podlaha. Zdi byli kovové, stejně jako vše kolem. Po doteku na věc, jenž zabírala největší plochu se hlas opět projevil a naučil mě mnoho nových slov. Obrazovka, panely, počítač a spousty dalších, kdy jsem se oddálil. Bylo toho moc. Zvláště v okamžení, kdy jsem se dotkl zdi a opět to začalo mluvit.

„Postel, místo k odpočinku, skříň slouží jako úložný prostor. Dveře, možnost jít do jiné místnosti," byl jsem zmatený. Snažil se přijít na to o čem že je vlastně hovořeno a nakonec skončil na podlaze. Sedící, s párou u dlaní a pocitem chladu. Mé tělo bylo v chladu a když jsem ony slova řekl nahlas, byl poslán ke skříni, na níž se odráželi modré zdi. V ní jsem pak našel podobné věci tomu, co měl Wondae. S otázkou k mluvící obrazovce jsem se naučil barvy a mohl je ztěží nazvat. Bylo to až příliš těžké.

Úklid v laboratoři zabral několik minut a hned jak bylo hotovo, jsem mohl s poklidným úsměvem na tváři místnost opustit. Po zavření dveří pak mé kroky vedly k pokoji mého androida, na kterého jsem mohl být právem pyšný. Povedl se bez jakéhokoliv problému a i přes menší zkrat na začátku jsem si byl jistý, že více takových již nebude. Ne když jsem provedl opatření. Ona myšlenka mi dala důvod zahodit všechny starosti a pouze nahodit širší úsměv.

Otevřené dveře od pokoje mého androida mě donutili zpomalit, zastavit přímo u nich, nenápadně nakouknout a sledovat jak se učí barvy s oblečením v ruce. Bylo to roztomilé a já se musel opravdu držet, abych se neprozradil. Vskutku to bylo obtížné, avšak já to zvládal s velkým přehledem. Připadal jsem si také jako špión, který sleduje svůj cíl.

Teplo. Přesně to jsem pocítil, když jsem si oblékl ponožky, kalhoty a světlé triko. Vše bylo až příliš bledé, stejně jako má studená kůže a pohled. Svou tvář jsem prvně a zcela uviděl při pohledu do věci, jenž byla zrcadlem. Ukázala mi tak všechny rysy, šedé oči a černé vlasy. Ty jediné tomu všemu dávaly život, který mé tváři chyběl. Byl jsem stejná věc jako vše kolem, ale i tak o trochu víc. „Proč tu jsem?"

Kouzlo této odrážející věci mělo jednu dobrou vlastnost, viděl jsem za sebe a tedy Wondaeho, jenž stál za dveřmi. Po mých slovech vstoupil, změnil výraz ve své tváři a usadil se na židli, jak hlas v prostoru oznámil. Já zůstal stát, dosti daleko od něj, ale můj sluch byl dosti dobrý, abych ho slyšel i na tuto vzdálenost. „Proč sis zvolil takové jméno?"

„To já ne, ale moji rodiče. To oni mi vybrali takové jméno," sdělil jsem mu, avšak více mu prozatím říct nechtěl. Bylo to nejen na dlouhé povídání, ale on by to v tuto chvíli nepochopil. Pouze jsem mu vysvětlil, co to rodina je a že je to to nejvzácnější, co může každý mít. Ve své podstatě jsem mu řekl, že vlastně i my dva jsme od této chvíle rodina. Pak tu byla jeho druhá otázka. Proč tu jsem? Prostý důvod tu právě kvůli mé rodině byl, avšak opět přišla jen částečná odpověď.

„Jsi tu proto, protože nechci být sám," řekl jsem mu s úsměvem a následně svůj pohled stočil na virtuální brýle, ve kterých byla další část mé práce a které mu měli ukázat to, o čem zde mluvím. „Chtěl bys vidět svou rodinu?"

Nechápal jsem. Napřed to vypadalo, že nechce o tomto více mluvit, ale následně se jeho slova změnila. Nechci být sám. Samota je to, co jsem cítil, když odešel? Co je na samotě špatného? Může někomu ublížit nebo uškodit? Proč by něco takového dělalo slovo. Bylo to vůbec slovo? Otázka za otázkou, kdy jsem nestačil hledat odpovědi, až mi světlo blikalo před očima a tekutina již netekla z očí. Ale z mých úst.

„T-ty jsi moje rodina?" mírné přikývnutí neslo nejistotu. Byla to změna, které jsem nerozuměl, stejně tak tomu, proč se ode mě oddaluje. Svůj dotaz zopakoval, řekl něco navíc a já pouze přikývl. Pokud mám rodinu, kde tedy je? Proč není se mnou? Kapesníkem, který mi podal jsem si utřel pusu.

Z jeho stolu jsem vzal virtuální brýle, ve kterých byl jeden velký soubor. Soubor s názvem Jaechanova rodina. Byla zde jeho matka a otec v lidské podobě. V takové, kterou jsem vymyslel, naprogramoval a pomocí počítače stvořil. Taková, která měla z části ukázat podobu mezi nimi. Vše pak mělo působit reálně a já tak doufal, že nikde nic neselhalo. Mělo to být pro Jaechana pravé a jelikož zde nebylo nic dopředu připraveno, jsem věřil, že se mu to bude líbit. S úsměvem jsem tak Jaemu pokynul, aby se usadil na postel a když tak učinil, k němu bezeslov přešel. Hned jak jsem stanul u něj, tak jsem mu na hlavu nasadil ony brýle a nakonec šňůry za jeho hlavou spojil k sobě, utáhl a malinko odstoupil.

„Teď ti to zapnu a až to budeš chtít vypnout, tak zmáčkni tento čudlík," sdělil jsem mu a vzal si jeho ruku, abych ho k onomu čudlíku navedl. Také jsem mu vysvětlil jak si to má sundat a teprve poté brýle zapl. V tichosti jsem se pak usadil na židli a čekal, jak bude na poprvé reagovat. Rozhodně se vše přizpůsobovalo jeho dosavadnímu systému kdy byl teprve ve fázi učení a já se pouze modlil, aby na to jeho mnou vytvoření rodiče, řádně dbali.

Věc na mých očích nebyla ani trošku příjemná. Brala mi jednu z možností, které jsem se sotva naučil a věděl, že je to vidění. V naprosté tmě jsem tak neviděl nic, dokud svá slova neukončil a onu věc nezapnul. Z černé se stala bílá, z bílé modrá a nakonec jsem spatřil místnost. Věci v ní jsem nepoznával, ani dvě osoby jenž tam seděli a upřeně se na mě dívali. Nebo jsem si to aspoň myslel. Slova, jenž pak říkali mě nutila pootevřít ústa, nic z nich však nevycházelo. Byl to muž a žena, má rodina. Instinktivně jsem se ohlédl, ale stále viděl to samé, bylo to zvláštní.

„M-můžu je vidět tak jako vidím teď tebe?" zeptal jsem se a onu věc sundal z očí. Hlavou mi přitom prolétla slova, které jsem doposud nepoužil a náhle ho znal. Instinktivně. Přesně tak jsem pohlédl na Wondaeho, věnoval mu dotaz a vyčkával na odpověď, neboť o to jediné šlo. Já se ptal a on odpovídal.

Bylo mi líto mu na jeho otázku odpovědět záporně, avšak já musel. Vysvětlit mu, že je smí vidět pouze ve virtuální realitě bylo složité, avšak nakonec se zdálo, že pochopil. V tu chvíli jsem se zvedl a zamířil ke dveřím od jeho pokoje, abych se zde mohl rozhlédnout a nechat svůj zrak padnout na Jaechana. Na mé tváři se objevil široký úsměv. „Pořádně si odpočiň Jae a ráno v devět mě přijď vzbudit. Směrovky tě zavedou do mé ložnice. Dobrou noc."

Má slova byla sporná, neboť zatím únavu nepociťoval, ale to se mělo časem změnit. Když jsem pak jeho pokoj opustil, tak mé kroky zamířily do mé ložnice, která byla na druhé straně chodby. Ihned po vstupu jsem došel k nočnímu stolku, abych popadl modul a zadal do něj počítači jednoduché instrukce. Měl se celou noc věnovat Jaemu, a také mu měl pomoc obarvit zdi na barvu, která se mu bude líbit. Také jsem doufal, že ještě dnes navštíví své rodiče nebo se bude učit či zkoumat nové věci. Já sám se pak svlékl do boxerek, abych s úsměvem na tváři ulehl pod teplou peřinu a s pocitem radosti zavřel oči.

Opět tu byl ten pocit. Chlad mě obklopoval ze vše koutů a hladově se sápal po mém smutku. Nerozuměl jsem zcela tomu, proč je vidět nemohu, avšak více na to nemyslel. Mou pozornost si hned vzala další věc, jenž tu byla a já neznal její využití. Po dostání odpovědi jsem v ruce držel knihu, věc jenž mě mohla naučit nebo zabavit. Já však v ní pouze listoval, se zaujetím sledoval písmenka, až spatřil něco jiné. Obrázek. Prstem jsem po něm přejel a rázem se dozvěděl, že se jedná o tygra a králíka. S dalším dotazem jsem zjistil něco nové a to to, že existují zvířata. Rázem jsem byl obklopen hromadou fotek a názvů. Zapamatoval jsem si však málo.

Od nových pojmů mou pozornost zaujalo něco jiné, ve středu mezi dvěmi zvířaty, tak malé až jsem to skoro přehlédl. Květina. Pro tentokrát jsem více znát nechtěl. Již nyní jsem se chytal za hlavu, neboť se zdálo jakoby mi v ní bušilo. Doprovázející hlas mě pak naváděl k posteli, abych si lehl a vypl svůj systém. Opět jsem nerozuměl, ale dal na radu. Neptal se, pouze koukal nad sebe a zpracovával to, co jsem se nyní dověděl.