𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«4»

Nebyl jsem na tomto světě dlouho, ale i tak jsem mohl upřímně říct, že bylo vše desetkrát milejší než to, co přišlo. Po odeznění zvonku to byly hlasy, kroky a pak běh, kdy jsem zbádal cizí osobu. Pouze jsem pak otevřel pusu, no příchozí osoba se dala do křiku, kdy jsem se lekl, co se vlastně stalo. Byl jsem zmatený. Moc tomu nenapomáhalo, když se objevila druhá osoba a Wondae. Křik se rozléhal do doby, než byl prvně příchozí umlčen tím druhým. Wondae pak na mě hovořil, ale já ho nevnímal.

„Nelíbí se mi," podotkl jsem na mladíka, co se mě snažil dotknout, ale já stihl uhnout. Vyčítavým pohledem jsem pak odvrátil pohled a doufal, že tohle brzy skončí. Rozhodně jsem nechtěl být něčí atrakcí.

„Jae, já vím, že tohle není zrovna dobrý první dojem, ale jistě si je oblíbíš. Jinak tohle je Jang Munik a tohle Kim Jonghyeong," představil jsem mu je, načež k němu Jonghyeong natáhl ruku. Jaechanův tázavý pohled mi pak sdělil, že nechápe toto gesto. Musel jsem mu tak vysvětlit, že když se lidé představují, tak si třesou rukama. Jae tak chápavě přikývl a pomalu ruku přijal. Když však natáhl ruku Munik, tak Jae pouze ustoupil.

„O-omlouvám se za své chování, ale ani nevíš jak dlouho jsem se těšil, až poznáme našeho nového kamaráda," sdělil Munik, načež následovala má slova o tom, aby to s ním zkusil znovu. Jaechan však váhal, avšak nakonec s povzdechem přikývl, přijal i jeho ruku a v tu chvíli jsme si všichni sedli k menšímu stolku.

Pokud si Wondae myslel, že od této chvíle budeme všichni kamarádi, tak se mýlil. Vše jsem udělal jen proto, že mi to řekl, avšak něco mě nutilo k odporu, kdy jsem se raději ani na jednoho nedíval. Pouze v momentě, kdy to bylo nezbytné i když mi hlas v mé hlavě odmítl cokoli říct. Jakoby o nich nic neexistovalo nebo mi schválně nebylo udáno. Tiše jsem proto pouze pozoroval a naslouchal diskuzi, jenž s nimi vedl Wondae a snažil se pochopit o co vlastně jde. Mluvili o mně?

„Je opravdu jako člověk, až na ty oči," poznamenal Munik, když jsem se očividně stal jeho atrakcí a nespouštěl ze mě oči. Nelíbilo se mi to. Tato situaci a ani prázdný pohled, když jsem hledal odpověď ve Wondaeho tváři. Jakoby však odpověď neexistovala.

Vysvětlit Munikovy, že jako android potřebuje mít svůj vlastní zrak, bylo složité. Rozhodně bylo jednodušší vysvětlit malému dítěti, že nesmí strkat vidličku do zásuvky. I přestože chápavě přikyvoval, tak já věděl, že nepochopil ani slovo. Nakonec jsem své snahy mu to vysvětlit vzdal a pouze si povzdechl, načež omluvně pohlédl na Jaechana. Stále na něm bylo vidět, že Munika zrovna v lásce nemá a vadí mu být něčí atrakcí, kterou však nebyl. Ne pro mě.

„Mohli bychom se s Jaechanem projít a ukázat mu okolí?" zeptal se Jonghyeong a já pohlédl na Jaechana. Neměl jsem proti tomu nic, avšak jedna podmínka zde byla. Musel by mít sluneční brýle. S otázkou jsme tak na něj všichni hleděli a já doufal, že se nějak nenaštve.

Projít. Slovo odvozené od procházky. Znamenalo změnit prostředí, rozpohybovat nohy a snad dojít na jiné myšlenky. Ona vidina se zdála býti fajn a já tak přikývl. Mělo to být poprvé a jistě ne naposledy, co opouštím prostor tohoto domu. Těšil jsem se, a proto zároveň s nimi se zvedl a následoval je do domu, abychom vyšli z druhé strany. Munik mi přitom stál za zády a když se Wondae na chvíli vzdálil, opět zkoumal. Jeho chování se mi nelíbilo stejně jako předmět, který mi Dae podal. Sluneční brýle. Sloužící ke krytí zraku před sluncem.

„Ale venku není tak silné slunce," namítal jsem, když se zdál být Dae neodbytný a nakonec mi je nasadil sám. Náhlé nadšení z nového prostředí opadlo, avšak já měl velice brzy sám pochopit, proč mi byli brýle nasazeny.