𝗖𝗼𝗹𝗱 𝗟𝗼𝘃𝗲 [𝖶𝗈𝗇𝖢𝗁𝖺𝗇]

«12»

Ani ne deset minut poté, co vlezl do vody, se jeho kůže začala nafukovat. Byl tu náhle problém který jsem nečekal a musel být co nejrychleji vyřešen. Vodu jsem vypustil, požádal Jaeho, aby tam zůstal a pozoroval, jak z jeho těla vytéká velké množství vody, kdy se jeho kůže začala vracet do normálu. Jaechanova kůže se tedy chovala jako houba, která do sebe vstřebává vodu. Nebylo tedy divu, trvalo několik minut než spadla z jeho těla poslední kapka. Když se tak stalo, tak jsem v parametrech a v hodnotách upravil jeho tělo i kůži tak, že po dokončení byla jeho kůže proti vodě odolná.

„Jae, pojď nahoru," řekl jsem, když jsem stál na schůdkách, po kterých se šlo právě do oné nádrže. V pravé ruce jsem držel dýchací masku, kterou mu hned poté co vylezl schůdky ke mně, nasadil. Záhy jsem mu pak vysvětlil, že nyní bude nádrž naplněná až po okraj a uzavřená. „Ta maska ti pomůže dýchat, neboť pod vodou není kyslík a ty nebudeš mít šanci vylézt ven a nadechnout se. Zkus to tedy ještě pár minut vydržet ano? Slibuju, že si pak dáme pomerančovou zmrzlinu ano?"

Masku jsem si nasadil, činil podle jeho slov a než se nadál, byl v nádrži a obklopen velkým množstvím vody. Jako balvan jsem mířil ke dnu, kdy nebyt masky, jistě by to byla má poslední hodinka. Rozdíl mezi mnou a člověkem ve vodě byl následovný. Člověk když se snažil, dokázal se udržet nad hladinou, já na to však potřeboval mnoho sil a času. Nebylo tedy divu, že když všechny Daeho pokusy skončily a já mohl ven, mé vědomí křičelo po odpočinku. S námahou mě musel vytáhnout, usadit a po zapsání posledních věcí zcela nakopnout.

„C-chce se mi spát, ale tu zmrzlinu chci taky, prosím," má slova ho značně pobavila a se slibem, že všechno bude mi pomohl na nohy. Hlas v mé hlavě pak otravně opakoval, kde je zátěž a která část těla by tímto způsobem mohla být kriticky napadená. Ani trochu jsem tomu nerozuměl a tedy doufal, že jsou to výsledky jen pro Daeho, které se mu přepisují a já si nad nimi nemusím lámat hlavu.

Poté co jsem ho usušil a pomohl mu se obléci, tak ho vzal do náruče, několika kroky opustil laboratoř a následně s ním zamířil do kuchyně. Zde jsem ho usadil k jídelnímu stolu a sám přešel k mrazáku, ze kterého vyndal krabici s pomerančovou zmrzlinou. Ta pak skončila na lince společně s miskou, kterou nakonec z poloviny naplnil. Do středu jsem zapíchl malou lžičku, chopil se misky a přešel k Jaemu, abych jí mohl před něj položit.

„Nech si chutnat, Jae," sdělil jsem mu s úsměvem a poté pozoroval, jak se pouští do prvního sousta. Po něm se na jeho tváři objevil široký úsměv, kdy do sebe dával jedno sousto za druhým a já ho tak musel se smíchem upozornit, aby jedl pomalu. „Až to dojíš, tak si běž lehnout a trochu se prospi. Kdybys chtěl, tak půjdu s tebou, ano?"

„Nějak často se mi cpete do postele, pane," poznamenal jsem s plnou pusou a rázem mohl zaznamenat ve Wondaeově tváři změnu. Neřešil jsem to. Pouze jsem v klidu dojedl, odnesl vše do dřezu a s mírným úsměvem na tváři se vytratil pryč. Konkrétně do svého pokoje, kde stanul skoro obnažený, ale ignorující ten fakt. Co jediné jsem chtěl bylo si vlézt do postele, zavřít oči a nabrat, co nejvíce sil. A to se mi dařilo na výbornou.

Hned po pěti minutách jsem usnul a probudil se o neznámí čas později, zcela plný sil. Po pokoji jsem tak skoro tančil, když jsem se přesouval ke skříni, abych se oblékl a zahnal chlad. Oranžová mě však nyní nezdobila, neboť jsem chtěl být nenápadný. Z pokoje jsem se blížil chodbou, do obýváku, kuchyně a nakonec nakoukl do Daeova pokoje, abych zjistil, že se vrátil do své laborky. Jak dlouho a proč tam je mi bylo neznámo. Mou pozornost si totiž upoutal časopis a jistý prvek na vyobrazené osobě.

Sedící u pracovního stolu jsem do počítače zapisoval nové poznámky o parametrech, hodnotách i pokrocích, které Jaechan každým dnem dělal. Jeho systém byl již natolik obklopen informacemi, že byl můj android chytřejší, než on sám věděl. Dělalo mi radost jak rychle se učí a je ochotný se přizpůsobit. Skutečně nebyl daleko od toho, aby byl jako člověk. On sám objevoval věci, o nichž neměl ani ponětí. Ať už to byli vlastnosti nebo pocity. Byl jsem nejšťastnější z toho, že je v pořádku a já byl ochotný nasadit i svůj život, abych ho ochránil. Byl totiž moje rodina.