She's A Killer (Zayn Malik - cz. ff.)

Part 10 - Kiss

omlouvám se že jsem teď nepřidala, ale vymlouvat se nebudu i když... no jo musím se teď učit na příjmačky protože samozřejmě jsem posrala výzo -.- a do 9.2. so pokusím něco přidat :D a ehm o ještě.. jo Happy B-Day Hazz :3 

„Stejná jako pře tím.“

Jeho slova se mi vtiskly do paměti. Doslova mě to rozhodilo. Sice vím, že v mém životě už byl, ale že bych si ho připustila k tělu? Jen to ne! Sice mi něco uvnitř říkalo, že to mám hodit za hlavu, ale ono to nešlo. Musela jsem se tím furt trápit. Rozhodla jsem se, že se pokusím nějak uklidnit. Musím se odreagovat.

Postavila jsem se podél zdi, u které jsem seděla, dokud Zayn nezmizel. Upravila jsem se, aby se za mnou lidé neohlíželi. Vyšla jsem rychlým krokem směrem k lesku, kde jsme měli ukrytou chatu. Nebylo to zas až tak daleko. Doma, jestli se tomu dalo tak říct, jsem si odpočinula a samozřejmě se pohádala s Jasonem. Už mě to nebavilo to neustálé hádání. Vím, že se o mě bojí, ale to není důvod, abych mu dávala své souřadnice každých 5 vteřin. Zase když jsem přemýšlela, se mi do hlavy dostal Zayn. Tentokrát s tím jeho úsměvem. Ta postava. Jeho přítomnost. To jak byl na mě natisknutý. Přejel mi mráz po zádech.

Po obědě, který uvařil Louis, protože on jediný z nás to aspoň trochu uměl, jsem se zavřela do pokoje. Chtěla jsem být sama, potřebovala jsem se nějak odreagovat. Ale někdo mi to jaksi nechtěl dovolit. Ohlédla jsem se, abych viděla, kdo stojí u dveří. Spatřila jsem Louiho střapatou hlavu. Otočila jsem se zpět na výhled z okna. Vím, že vešel, protože jsem slyšela jeho tiché kroky vedoucí k oknu přede mnou. Posadil se pod něj s pohledem zakotveným na mé tváři.

Nelíbilo se mi, že je mezi námi tak mrtvolné ticho.

„Loui? Co tu děláš?“ zeptala jsem se se zvídavým výrazem ve tváři.

„No přišel jsem se na tebe podívat, protože si pamatuju, že si neměla moc ráda samotu.“ Odpověděl okamžitě.

„Dobře. Ale já myslím, co děláš tady? Tady v Sydney. Děláš, jako by se ti v Melbourne nelíbilo.“ Posadila jsem se.

Louis se na mě jen nechápavě díval. Převrátila jsem nad ním oči… Přešla jsem k oknu a z parapetu vzala krabičku cigaret. Vytáhla jsem jednu cigaretu a zapalovač. Pak jsem se podívala na Louise, který bezhybně seděl. Natáhla jsem k němu ruku s krabičkou, i když jsem věděla, že má k cigaretám odpor.  Zavrtěl na znak odmítnutí. Ušklíbla jsem se a stáhla jsem ruku zpět. Zapálila jsem si cigaretu pevně semknutou mezi mými rty a vyfoukla první dávku jemně štiplavého kouře se zavřenými víčky. Sice jsem měla zakázáno kouřit uvnitř domu, ale pravidla jsou od toho, aby se porušovala. Pak jsem cítila Louiho ruce na mých bocích a bradu na svém rameni.

„Přijel jsem, protože tě potřebuju. Jeden rok bez tebe, je jako, bych byl prázdný.“ Jemně zabručel do mého ucha.

„Děláš jako bychom spolu něco měli.“ Vydechla jsem další dávku kouře se smíchem. Otočila jsem se k němu čelem a viděla jsem naprosto vážnou tvář. Zvedla jsem levé obočí na důkaz toho, že tomu nerozumím. Louis převrátil očima a nahnul se ke mně.

„Chutnáš po cigaretách.“ Konstatoval do polibku.

„Ty jo. Neříkají ti blesku?“ Nadzvedla jsem obočí a rozesmála jsem se.

„Nesměj se. Nejsem na to zvyklý. Většinou si chutnala po burbonu.“ Odpověděl.

Na to jsem neměla odpověď. Byla jsem úplně mimo z toho, co řekl. Začala jsem před ním ustupovat, až jsem narazila do chladné zdi. Ušklíbl se a uvěznil mě mezi jeho pevnými pažemi. Kdybych chtěla, dostala bych se pryč, jenže jsem na místě zmrzla. Přesně jako když za mnou stál Malik. Nedala jsem na sobě znát změtenost. Nesměl to poznat. Přiložila jsem si cigaretu k ústům a vtáhla jsem do plic škodlivý kouř. Chvíli jsem ho podržela v plicích. Stále jsem upřeně koukala do očí osoby přede mnou. Na malý moment jsem víčka semknula k sobě, ale pak jsem Louisovi vydechla dým do obličeje. Celý ten proces mu měl naznačit, že nemám zájem. On to ale asi nepochopil, a přes ten kouř mě znovu políbil. Neodolala jsem a začala jsem spolupracovat. Za chvíli jsme se ocitli na mé posteli. Přetočila jsem Louise pod sebe, protože jsem ráda nahoře. Rozepínala jsem mu pomalým tempem knoflíček po knoflíčku na jeho černé košili. Musela jsem se usmát, protože ta černá košile ho dělala víc, než měla.