She's A Killer (Zayn Malik - cz. ff.)

Part 11 - my job is death

na začátek bych chtěla říci že tohle mě bavilo psát :3 a že pokud by někdo nechápal klidně se mě zeptejte bo mi tady jakoby něco chybí.

už nebudu rušit a omlouvám se za chyby. :*

...........................Jdu tmavou prázdnou ulicí, na které sem tam zabliká světlo lampy. Nejde slyšet nic, jen tlukot mých podpatků, kov ryjící do asfaltu a zmatený následovaná impulsivním tlukotem srdce. Neohlížím se, jdu rovně a nepochybuji. Nepřemýšlím nad strachem nebo odpuštěním. Necítím smutek ani lítost. Nemám city, jsem chladná. Postupuji dál a neváhám. Po zemi za sebou táhnu sekeru, po níž pomalu stékají kapičky karmínové tekutiny s kovovou příchutí. Mé srdce bije klidně, nemá proč bít rychleji. Užívám si každý svůj pomalý krok. Někdy zaslechnu zoufalý výkřik do ticha. Zahnu doprava, do postranní slepé uličky. Jsem si jistá, že tam sedí schoulený v rohu a za neovladatelného bití srdce a nepravidelných nádechů, se snaží loučit se životem, nebo vymyslet, jak se odtud dostat pryč. Zastavila jsem se čelem do postranní uličky. V okamžiku, kdy jsem jemně rozkročila nohy, se za mnou rozsvítila lampa. Svou skloněnou hlavu narovnám, abych se mohla podívat na strach a zoufalství v jeho smaragdově zelených očích. Celou jeho postavu osvěcuje světlo z lampy za mnou. Má hluboké rány na stehnech, pažích i obličeji. Bojí se cokoliv říct. Avšak nemusí, jeho oči odpovídají za něj. Ušklíbnu se, když pomyslím na to, že to, co vidím je má práce. Až mučivě pomalým tempem se rozejdu k němu tahajíc za sebou zkrvavenou sekeru.

„Prosím! Né!“ snaží se ve mně probudit něco, čemu se říká slitování. Problém je, že se nemá, co probudit, není to tam.

 S mou tváří si pohrává nevině smutný výraz a vše to doplňují slova vycházející z mých úst.

„O co prosíš?“ potichounku šeptám jeho směrem.

Zastavuji zhruba čtyři metry od něj.

„Nemusíš se bát. Nic tě nebude bolet.“ S hřejivým úsměvem dodám.

Jeho dech i rychlost tepu se trochu zmírní. Opět se zamračím. Jemu asi nedochází, o co se tady snažím. Vystrašeně a zároveň zaraženě mi hledí do očí. Jeho tělo zase šílí. Nepatrně nakloním hlavu na bok, jako psi, když čemu nerozumí.

„Není to, to co jim říkáš, než jim ublížíš?... Harry?“

Stále mi nemůže vidět do obličeje, ale kdyby mohl, spatřil by vřelý, i když ironický úsměv.

Už se nesmaží utéct, neboť je smířený s bolestí, co ho čeká. Sice jsem si s ním hrála už dost, ale mě to nikdy nepřestane bavit. Stále mu v žilách koluje drogy, která ho drží ve stavu, kde se nachází právě teď. Myslí si, že pro něj už není cesta zpět. Cítí se v nebezpečí, ve kterém se samozřejmě nachází, je zklamaný bojácný zhnusený vším okolo sebe a v neposlední řadě se cítí sám. Sám to je to nejhorší, co člověk může cítit a on je právě pln samoty. Bezpochyby teď svádí boj sám se sebou. Snaží se v sobě najít aspoň kapičku něčeho, co by ho mohlo zachránit, avšak nic nenachází. Propadá temnotě díky mě. Zbavuje se všeho. Všech závazků k přátelům. Už jen čeká, až dokončím své dílo a ukončím jeho život. Už pro něj není nic, co by ho povzbudilo.

Jenže já mu to neumožním. Chci, aby tu byl, když ho budu potřebovat.

Dřepnu si k němu.

On stisk kolem svých kolen přitlačených na hrudi jen zpevní. Bojí se. Bojí se mě. Prázdný a zoufalý pohled mě ubezpečuje o tom, že to, co dělám, to jak se k němu nakláním, je bezpečné, nechce utíkat, ani se bránit. Chce jen ukončit svůj život.