How can you like me? / l.s ✓

~Chapter41~

tak jo tenhle díl jsem měla rozepsaný už dva dny ale hledala jsem k němu pak písničku a prostě... zkysla jsem u jednoho youtubera.. OMFG ON JE PROSTĚ BOŽÍ... yej nejlepší bylo jak natáčel jeho reakce na Midnight Memories album or His First Time... prostě já toho kluka miluju...
takže za to že přidávám až teď může absolutně on!
no užijte si to, tento díl je vcelku dlouhý má přes 1300 slov a je plný odhalených tajemství tak už nebudu zdržovat, a budu ráda za nějaké vaše reakce
a abych ještě nezapomněla, oficiálně prohlašuji že do konce zbývají tři díly :*
-----------------------------------------------

Sen zmizel. Harry si uvědomil, že leží ve své posteli a že vedle něj někdo sedí. Louis. Stejně jako pokaždé, když ho budí tyhle sny. Najednou mu ale došlo, že to nebyl sen. Zděšeně se posadil, aby vzápětí ucítil Louisovi jemné ruce, které se obmotaly kolem jeho těla s přívětivou chápavostí.

„Jsem tady, Hazz,“ ujistil ho plaše. „Neboj se.“

Harry se rozhlédl. Důvěrně známý pokoj kolem něj roztančil své stěny. Koupaliště zmizelo v propadlišti času. Stalo se to vůbec? Nebo si to vybájil jako všechny své sny? Jako všechno, co ho ta léta pronásledovalo a děsilo, protože tomu nerozuměl.
Jenže teď tomu najednou rozumí.

„A kde jsi byl… tehdy?“ zeptal se Harry krutě a pohlédl mu do uhýbajících očí. „Kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Když tě potřeboval ten malý? A kde byla máma?“

„Takhle nesmíš mluvit!“

Louis se na něj vyčítavě díval a snažil se přijít na to, co ho bolí víc. Jestli Harryho krutost nebo Harryho bolest. Zastíral bolest právě tou krutostí, chápal to, a přesto to tak úplně pochopit nedokázal.

„A jak bych podle tebe měl mluvit?“ zeptal se vyzývavě. A vzápětí se rozplakal. Usedavě, tak, jak pláčou děti, když náhle nevědí kudy kam. „Nerozumím tomu,“ vyrážel ze sebe mezi vzlyky. „Vůbec tomu nerozumím. Kdo byl ten chlapeček? A kdo jsem já?“

„Tys byl ten druhý,“ řekl pojednou, rozhodnutý, že tajemství bylo už dost Louis. Sliby se nemají porušovat, ale když už to jinak nejde, musí se na ně zapomenout. Stejně jako na vyčítavé oči, které se na něj v tuto chvíli dívají z nebe. „Pro nás si byl Harry, protože tak se jmenoval on,“ řekl. „Ale jak jsi se jmenoval předtím, to už si nevzpomínám. Předtím jakoby nebylo… nic.“

Předtím. Louisova maminka, veselá, usměvavá, milující své děti i svou malou sestru, které se snažila nahradit rodiče. Maminka, která jednoho dne přivedla z návštěvy kromě svého vlastního dvouletého chlapečka ještě jednoho tak starého chlapce.

Tmavovlasého a roztomile zakřiknutého syna své nejlepší přítelkyně, která potřebovala pracovně odjet do ciziny.

Jakoby se opakovalo něco, co už se stalo. Jako by ten malý jejich mamince připomínal Claire, kterou tu také nechali rodiče… navždy.

Tentokrát to mělo ale trvat jen pár dní.

Šťastných pár dní v životě dítěte, které žárlivě střežilo každý krok své náhradní mámy.

Maminko, čti mi…

A pak se v jediné, nestřežené chvilce všechno změnilo. Už se ani nezjistí, jak se to mohlo stát. Jak se ti dva dostali tak blízko k rybníčku, který ležel hned za jejich zahradou.

Bydleli na samotě u lesa, na louce, kam svítilo sluníčko od samého rána.

Tehdy nastal krásný podzim. Sluníčko se opíralo do zvědavých tváří chlapců, kteří se tajně vykradli ze zahrady.